Fotopátračka.cz

Vždycky mám tolik témat, o kterých bych chtěla psát, a když dojde na věc, zjistím, že je pondělí a že už nevím jak a kde začít. Spousta myšlenek, nápadů a prožitků ve chvílích, které přejdou a pokud je rovnou nenapíšu, už se k nim zpětně těžko vracím. Taky to tak máte?!

Dnes lovím v paměti a přemýšlím o tom, na co jsem poslední dny intenzivně myslela. Kdo mě zná, ví, že mám velké zaujetí pro témata související s 2. světovou válkou. Ačkoliv je to téma nemilosrdné, kruté a smutné, často se k němu znovu a znovu vracím, ať už ve formě knížek, filmů nebo jiných dokumentů.

Když jsem viděla divadelní záznam představení 294 Statečných Divadla pod Palmovkou, ještě pár dnů potom jsem na to pořád myslela. Znovu se ve mně objevil velký zájem o toto téma s cílem obejít všechny ulice a domy, kde těchto 294 lidí žilo.

Mám-li na to čas, každý den si dělám procházky. Nedávno mě to táhlo směrem k domu obývanému kdysi rodinou Moravcových, která si sama vybrala a tak trochu předurčila svůj osud, jedna z 294... Už dříve jsem o nich měla načteno celkem dost, představovala jsem si je na základě vyprávění, fotografií, ale když jsem viděla divadlo, které jim na moment vdechlo život, najednou jsem měla pocit, že jsem ještě lépe dokázala vnímat pocity, situace a emoce plné vnitřních rozporů...

Tiše v hloučku nevědomých kolemjdoucích vzdávám hold a ptám se sama sebe:

Jak moc nebo naopak málo to dnes znamená?

V době, kde sídlí ČSOB a žije velká spousta osob? Jak to vnímají? Ví o tom vůbec? Všimnou si vysoko uložené pamětní desky, která jde špatně přečíst? Co cítí, pokud vědí, že žijí v bytě po někom, kde přišla o život celá rodina?

Hlavou se mi honí myšlenky jako například, na co se ptali a na co mysleli lidé, kteří viděli černé auto před domem? Jaký to byl pocit, že si teď můžou jít pro kohokoliv z nás? Co se mi honí hlavou, když je to moje poslední hodina, minuta a pak počítám jen vteřiny?

Velká spousta otázek a žádná odpověď.

Ale ten pocit vděčnosti je velký.

A proč že se k těmto tématům stále vracím? Čerpám z jejich odvahy a mám pocit, že se mi pak lépe daří rozpoznat, co je v životě opravdu důležité.

The post 31/1 294 Statečných appeared first on Idiotka.

Po roce by mělo přijít opět bilancování. Pro mnoho z nás to musí být tak těžké po tom, co nás tento rok potkalo.

Nicméně, skrze mnoho věcí ho vnímám pozitivně. Mnohá uvědomění, na která jsme neměli čas, objevování, léčení, hluboká propojení, zklidnění...

Je zvláštní, jak osud někdy zamíchá kartami... Jak jimi pořád míchá...

Ale já mám stále chuť křičet: míchej dál, ať ten život za něco stojí!

Častokrát jsem měla pocit, že bych měla mít výčitky, protože přece dělám něco, co se normálně nedělá. Ale život je o rozhodnutí. A já jsem se rozhodla nemít výčitky z toho, že žiju.

Možná si některými situacemi občas kompenzujeme něco, co bychom nikdy normálně neudělali. Možná si chceme něco dokázat. A možná jen chceme být a užívat si přítomný okamžik.

Protože dřív se pořád říkalo, že někam spěcháme a nemáme čas. Teď se situace pro mnohé změnila. A najednou vyvstává otázka, jestli ten spěch nebyl spíše jen útěk před námi samotnými, abychom nemuseli myslet na to, co nás trápí, jak to změnit a abychom nemuseli zabředávat zbytečně hluboko. Když ten čas je, najednou nevíme, co s ním.

I přes různá zavření jsem vděčná všem, také těm, kteří mi dali příležitost někde účinkovat. I přes omezení to byl rok, kde jsem se poprvé mihla celkem ve třech mini projektech. Možná je to málo, ale pro mě, toho času nepolíbenou a jen snící panenkou, to byl zvrat.

Pořád věřím a těším se.

A stejně tak přeji všem, udělejte si ho takový, jaký ho alespoň trochu chcete mít, ať je pro vás krásný, bohatý po všech stránkách, prožitý a naplněný.

Přeji nám všem, ať si vytvoříme náš vlastní svět, kde žijeme tak, jak si přejeme. Kde nikdo nesoudí, kde je nám dobře a jsme spolu rádi.

Krásný nový rok!

The post 28/12 Bilancujeme starý a vítáme nový rok 2021 appeared first on Idiotka.

Můj byt je krásný. Můj byt je nový. Můj byt je po nedávné rekonstrukci. Můj byt je útulný.

Můj byt není můj.

Ten pocit, když v zimě zjistíte, že vám topení nefunguje tak, jak má a že ,,to topení, paničko, máte přece úplně blbě zapojený"...respektive vůbec...

Po vícero nocí budících se zimou se to konečně stalo. Přijeli na opravu. Moje srdce se zatetelilo a po zprávě "máme hotovo" se mi ulevilo.

Těšící se z práce domů poprvé po téměř měsíci, jsem si odložila věci, když v tom jsem začala pokoj měřit pohledem. Věděla jsem, že něco bylo jinak...

Aha, dobře! Židle byla odsunutá a otočená jiným směrem. Dobře, dobře, fajn. Zasunu židli.

Aha, dobře! Stolek je na druhé straně obýváku než byl. Dobře, dobře, fajn. Vrátím stolek na svoje místo.

A pak...se to stalo...

...můj příchod do další místnosti lemovala podivná předtucha... Muselo se tady stát něco strašného... Knedlík mi uvízne v krku, rozšíří se mi zorničky, nahlédnu do rohu koupelny a tam...

...zvednutý prkýnko?!

Já se dívala na prkýnko, prkýnko se dívalo na mě. Měla jsem pocit, že se usmívá... Jak na mě vyzrál!

Možná to vypadá jako banalita... Možná proto, že mi záležitosti tohoto typu nikdy nevadily, a stále mi nevadí v případě, že se dají očekávat od lidí, se kterými žiji.

Ale asi dospívám či co...a učím se říkat ne...bráním si svoje soukromí...můj domov...kde jsem doma JÁ...budovat respekt...SEBE-VĚDOMÍ. A to ve všech směrech. Od zvednutýho prkýnka přes špatně zapojený topení po jedovatá slova s cílem ublížit.

Proto vám všem přeji plně vědomé, krásné, láskyplně prožité Vánoce tak, abyste byli šťastní, a silně prožívali každý okamžik, který s sebou Vánoce nesou...

Buďme spolu.

The post 20/12 Sebe-vědomí appeared first on Idiotka.

Před pár dny jsem byla vytočená, smutná a cítila jsem bezmoc a lítost mísící se se vztekem. A protože se z toho potřebuju vypsat, tady máte…

Se spoustou věcí se dokážu smířit. Patří mezi ně všelicos. Ať už to, že nenavštívím naprosto každou zemi ve světě. Že neobletím zeměkouli, natož Měsíc. Že se ze mě asi nestane hvězda typu Billie Eilish (kterou neskrývaně obdivuju a miluju za její cestu a za to, jak je svá, přes její vytahaný oblečený, hudbu a vyplazený jazyky). Na co si ale nezvyknu a nestane se pro mě normálním, je…

…neodpovědět na pozdrav v obchodě.

…chovat se k druhým lidem jako k mému úhlavnímu nepříteli.

…lhát a pomlouvat.

…urážet jen proto, že si v sobě nosím nenávist a ublížení.

…faleš.

…nespravedlnost.

A co mě dokáže zvednout ze židle je, když někdo pomlouvá a vymýšlí si (na lži je vlastně pomluva založená).

Zakládám si v životě na dvou pro mě důležitých věcech:

• Úsměv, smích a dobrá nálada.
• Pozitivní přístup k životu.

Tak proč, když se pak usmívám, mi řeknou, že jsem hloupoučká. Proč?

Protože možná nechci ubližovat. Protože si nemyslím, že je to smyslem, proč jsme na světě. Není to ani arogance, ego, sebestřednost a jiné upozorňování na sebe.

Ne, jsou zkrátka věci, se kterými se nesmířím.

Co mě mrzí nejvíc je, že mám někdy pocit, že přestáváme být lidmi. Že se k sobě přestáváme chovat slušně. Nevidíme, že on je člověk stejně jako já, a že jsme na světě proto, abychom si pomáhali, a ne naopak. Místo dobroty a pomoci se mnohdy ohlížíme a musíme dávat pozor na to, co řekneme, protože i dnes to může být zneužito proti nám. Stavíme si zbraně proti sami sobě a pak se divíme, kde se v člověku bere tolik zlosti a nenávisti.

Ale víte, co je asi největší lék? Uchovat si ten smích i přesto… Protože to je asi to, co druhý nejvíc sere. A možná to je důvod, jak je přimět si uvědomit, co ve svém životě změnit, aby je to srát přestalo…

A nebo taky ne…

Ale to je život. Ne boj, ale volba.

The post 22/11 To je život. Ne boj, ale volba appeared first on Idiotka.

The post 1/11 Vánoce, Vánoce přicházejí? appeared first on Idiotka.

Čas neúprosně zavřel svá vrátka před létem a pomalu se na nás chystá zima, moje oblíbené roční období.

Před rokem touto dobou pro mě bylo všechno nové. Pár dní nazpět jsem první rok oslavila v práci, v bytě, i uvnitř sebe samé. Stále ještě s hořícím vědomím, že můj přechod byl více než správný.

Jak se tak snažím čím dál víc přestat si klást jakékoliv meze a omezení, stane se občas, že se do něčeho přihlásím a ono to, nevím jak, vyjde. Například pozvání na casting, který jsem ani ve snu nečekala…

Je pondělí odpoledne, sedím v práci, v kanceláři kromě mě nikdo. Volá mi cizí číslo. Nerada je beru, ale od doby, co jsem v Praze, jsem se to naučila. Přece jen, jak se říká: člověk nikdy neví…

V telefonu se ozve mužský, příjemný hlas z nabídky na reklamu, kam jsem poslala svoje video. Nutno podotknout, že kolikrát něco vyšlu a v ten moment na to zapomenu a nechám to žít vlastním životem. Nedokážu vyjádřit, jak moc velkou radost jsem měla. Jen z toho pozvání. Jen z toho, že mě někdo chce vidět. Skákala jsem po kanceláři jako opička a po mém opětovném polidštění mi do očí vyhrkly slzy.

Kolik nás asi tak bude?

Co po mně budou chtít?

Tyto a spousta dalších otázek mě přivede k dohledání inzerátu, který jasně říká, že nás, co budeme pozváni, bude jen cca dvacet.

Dvacet…dvacet…dvacet…

V hlavě jsem si to přemítala pořád dokola.

Blížil se čtvrtek a velký den D. Kamerové zkoušky. Moje sebevědomá chůze, oblečení a líčení se rovnalo mé sebejistotě, která říkala: jo, jsi jedna z dvaceti. Připadala jsem si jako ženský ekvivalent Jamese Bonda, který si sundá sluneční brýle, a po jeho příchodu do místnosti všichni přítomní oněmí.

Nestalo se tak. Místo toho jsem přišla do místnosti plné lidí, čekající na vyplnění dotazníků a na obdržení pořadového čísla.

Moje číslo: 90.

Můj hollywoodský úsměv se rázem zmrazil a v tu ránu jsem se zmenšila asi o pět čísel.

Nechtíc se vzdát té prapůvodní myšlenky, ověřila jsem si ještě jemným hláskem, že je tu dnes asi hodně lidí? Na to stačilo jen přikývnout rameny, nic víc.

Poté focení, zepředu, z profilu, z druhého profilu, úsměv, bez zubů, se zuby, s cukajícími koutky, které mi z nervozity nešly ovládnout. Počkám si, až si slečna, která byla přede mnou, s našpulenou pusinkou dofotí a dokončí svoji senzaci. Nastává okamžik pro moje prezentační video. Dobře připravený úvod vystřídají nedokončené věty nad zkušenostmi. A následuje rozhovor, který se snažím vést co nejupřímněji umím. I když v ten moment odmítám přiznat, že ani nevím, jak se jmenuju.

I přesto! Bylo to skvělý, skvělý, skvělý! Pořád jdu za nějaké svoje pomyslné hranice, které jsou bezbřehé. To všechno mě oťukává a dělá silnější a silnější. Jak hrdá pak jsem, když to mám za sebou a jsem zase o zkušenost moudřejší.

Neztratit hlavu, být upřímná ve svém jednání a projevu. Uvnitř i navenek.

Překvapí mě něco příště? Jedině příjemně…

A tak znovu jako vždy, z celého srdce děkuju…

PS: A víte, co je na tom všem úplně nejlepší? Že mi bylo a je úplně jedno, jak jsem u toho vypadala a co si kdo o mně pomyslí. :-)

The post 11/10 Ženský ekvivalent Jamese Bonda aneb můj první casting appeared first on Idiotka.

Jsi maková! Tvarohová! Povidlová! A já radši kokosovou!

Zadívám se do očí a řeknu si: děkuji.

Když mě někdo urazí, je to o něm. Netoužím po tom, aby mě NĚKDO přijímal. Aby mě KAŽDÝ přijímal.

Právě s jednou kamarádkou jsme si nedávno říkaly, jak jsme šťastné, že právě spolu můžeme být samy sebou.

A to je ono! Být mezi těmi, kdo nás mají rádi přesně takové, jací jsme. Nemusíme se měnit, přetvařovat. Jako mezi lidmi, kteří nejsou schopni pochopit jiné jednání než to svoje. A v horších případech odsuzují, aniž by si vyslechli podrobnosti druhé strany, na které se občas stačí jen zeptat...

Nechtěla jsem tomu věřit, ale samotnou mě zarazilo, kolik takových lidí mezi námi je.

Proč je tak málo diskuze, vzájemné komunikace?

Na to odpověď nemám… Snad je to o snaze a vzájemné empatii… A možná taky úplně o něčem jiným… Nicměně!

Nestydím se za to a směle vytrubuju do světa, že hraju v seriálu!

Ok… Odložme ten červený koberec ještě na chvíli stranou, vypněte ty fotoaparáty, stáhněte světla, sjeďte z nebeských výšin trochu níž…

Jedná se o komparzní roli, ale pravidelně se objevující a (snad) viditelnou! Jsem tam, a  omylem jsem dostala své jméno, a já…já…já existuju!!!

Jen si povídej, můj vnitřní, občas pochybovačný, světe, co chceš. Jasně, nejsem herečka, protože jasně…nevystudovala jsem to, ale víš co? Prdím ti na to!

Pořád se tak snažím, už několik let si jdu za tím, co chci, a když přijde příležitost, odmítám ji kvůli životním jistotám pustit. Protože jistoty mě nenaplní… Jistoty mi dávají pocit vděčnosti. Ale doopravdy mě naplní až pocit, kdy si řeknu:

Tak jo, zkusila jsem všechno, co jsem mohla. A ten život jsem fakt prožila!

Jsem to já a o tom to celý je. Můj život. Můj příběh.

A tak se jen nechávám unášet tím, co je, co bude, a těším se…i přes občasné mráčky…stále…

Dívejte se!

#sestrickymodrykod

PS: Jestli tam budu vidět, poznáte mě? ;-)

The post 30/8 Jsi maková! Tvarohová! Povidlová! A já radši kokosovou! appeared first on Idiotka.