Fotopátračka.cz

Čím vím jsem nedostávala, tím víc jsem hledala.

A tím víc jsem se upnula na naivní představu o světě.

O tom, jak já to budu mít jinak.

O tom, jak mi to osud všechno vynahradí.

O tom, jak budu hledat až najdu.

Lásku, co hory přenáší.

Lásku, která nikdy neskončí.

Jsou lidi, co si píšou seznam, jaký by měl jejich partner být...

Já si přála víc...vždycky jsem si přála víc. To nejvíc, co jde.

Život.

Přála jsem si, aby za mnou stál. Ať se děje, co se děje. Ať jsem taková nebo jiná. Aby mě pohladil a řekl:

,,Jsem s tebou. Napořád. Nikdy tě neopustím."

Byl to sen, nic víc.

A ze mě je jen porouchaný stroj...

The post 12. 2. 2023 Žít ve snu appeared first on Idiotka.

Přišel jsi znenadání...nečekala jsem tě...a ty už jsi tu zas...

Tak brzy...tak brzy po sobě...

Objevíš se jednou za čas. Nezaklepeš, nezazvoníš, jen se objevíš a čekáš, co bude. Jak na tebe budu reagovat. Uteču nebo zůstanu?

Ale pokaždé je to s obrovskou silou...

Jsi jako hrom, co udeří, a já nevím, zda se jít někam schovat nebo vstát a vzdorovat ti.

Jsi ten, co mě zabíjí.

Jsi ten, co mě motivuje.

Jsi ten, co je a není.

Jsi ten, komu se bojím podívat do očí.

Jsi a nejsi skutečný.

Jsi v mé hlavě a stín na srdci.

Jsi neviditelný, přitom stojíš přede mnou.

Jsi můj stín.

Jsi můj strach. Moje obavy.

Jsi pravda a lež.

Jsi realita i sen.

Jsi ten, komu dávám tvar.

Kdybych byla slavná...něčím výjimečná...geniální...asi by se o mně mluvilo jinak.

Takhle jen cítím všudypřítomnou, nevyslovenou otázku, proč se místo tmy nesnažím hledat světlo?

Kdo mi uvěří, že kdybych věděla, jak z toho ven, tak to udělám? Kdo mi uvěří? A kdo vůbec pochopí?

Kámen na krku, který mě stahuje dolů.

Vypálený cejch, který nikdy nezmizí.

Nenávratně pryč...

The post 5. 2. 2023 Vypálený cejch appeared first on Idiotka.

Je středa odpoledne...

...a já myslím na lásku...na pocit bezpečí...na to, co jsem chtěla a co mám. Na pracovní možnosti, které případně vzít... Na rozpory... Na sny a na jejich rezignování... Na štěstí... Na život... Umím být vůbec šťastná? Umím vůbec milovat? Někdy samu sebe přistihnu, že nevím, co to je... A že je moje srdce jen vyprahlá poušť...tak moc toužící se napít, ale nemůže... 

Nedostává se mi slov. Mlčím, protože jinak bych musela křičet tak, že bych zbořila barák. A přece jen, musím uznat, že by to bylo poměrně sobecké vzhledem k tomu, že tu nežiju sama.

Chaos. Kámen na kameni nezůstane. Věž se bortí...jako domečky z karet...

Vědět tak co? Co dělat dál? Co na nás čeká? Co? Za čím jít? A kam spěchat? Nebo nespěchat?

Zavřít se tak na horách, pozorovat, jak padá sníh... Vlastně mě na to přivedla kamarádka - prý bych si na horách měla najít práci a zkusit být chvíli tam. Uuuu

Vrátit se na chvíli tam, kde mi bylo dobře...

V náručí, které mě drželo a nepustilo...

Ve chvílích, kdy jsem chtěla křičet, abych mohla zůstat s mým tichem sama...

Ve chvílích souznění...

The post 29. 1. 2023 Křičet, až zbořím barák appeared first on Idiotka.

Co říct, když jsou ústa němá

na okno tluče černá tma

co bych chtěla, to se říkat nemá

kolem krku vine se mi temný chlad

,,Buď jiná", řekl jsi

Jaká? Jaká mám být?

,,Ať milování hodna jsi,

ať nemusím tě mít, když nechci víc"

Můj příběh zdá se prostý

stejně jak začíná, tak končí

vzal jsi mě za prsty

a my dospěli ku konci

,,Umíš vůbec milovat?

Víš ty, co je láska?"

Obrátil ses na mě dojat

ne, to není pohádka

Vrať mi čas, co vzal jsi mi

ať nemusím na tebe myslet dál

na muže jak z Fátimy

ať s klidem můžu přejít nový práh

Do tebe bych se zamilovala zas a znova...

Tak pojď mi šeptat dál ta krásná slova...

The post 15. 1. 2023 Jen tak, co mě napadá appeared first on Idiotka.

Tak jak jste si užili přechod do nového roku, moji milí?

Já se měla moc hezky, ale i přes veselost mi v jednu chvíli nezapomněl ztuhnout úsměv na rtech, kdy jsem pronesla:

,,Tak. A zas budu o rok starší."

Ale jinak se na ten nový rok těším. Víte proč? Protože je v tom vždycky zároveň určitá naděje.

Ano, můžeme bilancovat starý rok a říkat si, co jsme mohli a co jsme neudělali, ale taky si můžeme říct, že to tak mělo být, a že víc jsme zvládnout nemohli. A spíš se zaměřit na to dobrý, co se v něm stalo, a jak krásný to vlastně bylo.

A teď že se můžeme těšit na všechno to nové, co nám život přinese. A může toho být dost. Jen když otevřeme mysl a necháme se unášet proudem života... (Sakra, teď mluvím jako jedna z těch motivačních knížek, co jsem dostala k Vánocům...)

Fajn, takže... Pravda je, že od každýho dna se musíte zákonitě odrazit.

A jak zpívá i (pro mě nejzlatovější ze všech) Marta Kubišová...všechny bolesti utiší láska...

Jo, láska. Nejde popsat. Je to jako nekonečný list, na který se píše neviditelným inkoustem...a zároveň ho nikdy nesmažeme, i když ho nevidíme. Je to něco, co se vryje do srdce tak hluboko, že to s námi zůstává do konce života. Ať už ve vzpomínkách dobrých nebo horších. A přesto ji neustále hledáme a toužíme po ní. Kéž by se tato touha přenesla i do všech ostatních oblastí našich životů...

Tak ať nám ten nový rok začne nadějemi na plnící se sny!

The post 8. 1. 2023 Těším se appeared first on Idiotka.

Dnes je Nový rok. A jak všichni víme, jak na Nový rok, tak po celý rok.

Takže dneska nic negativního.

Dneska jen to dobré...

Pojďme si společně přát a vyšleme to přání, kam můžeme. Ať je to vesmír, Bůh, nejbližší, blízcí nebo cizí.

Spoustu hudby v duši, lásky všem, vroucnosti, upřímnosti, vřelých slov a přání, která nám pomůžou udělat svět lepší místo k žití.

Víc snad není třeba dodávat.

Mám vás ráda!

The post 1. 1. 2023 Pé Ef appeared first on Idiotka.

Moji milí,

jak jste si užili Vánoce? Přála jsem vám všem krásné svátky, i přestože jsem to sem nestihla napsat, věřte mi! Skončili jsme jezdit s divadlem těsně před Vánoci a než jsem se dala (především po zdravotní stránce) zase do kupy, chvilku to trvalo.

Zjistila jsem, že je mi smutno, že to skončilo. Ani jsem nečekala, že to tak bude...ale je. Když člověk ví, že našel to, co chce dělat, že je mu v tom dobře, že se cítí naplněný, nechce se mu to znovu pro jisté opouštět. Je to jako když ochutnáte něco hrozně dobrýho, ale vy víte, že máte jen na ten jeden kousek, že další kousek už mít nemůžete... A tak se smíříte s tím, co máte.

Jenže mně cosi v duši...pořád tak nějak říká, že to není konec. Hudba se rozeznívá a já vím, že tohle byla zkouška, ukázání cesty, obrovská zkušenost a radost. A ta hudba volá: Už nikdy nechci jen chutnat. Chci si ten kus vzít celý a brát, co můžu.

Ještě v říjnu jsem vůbec netušila, co budu dělat. Nechala jsem věci plynout. A najednou jsem od konce listopadu až do Vánoc hrála představení pro děti. Přála jsem si to a "to něco" mě vyslyšelo. Nespecifikovala jsem to přesně, ale důležité je, že se TO stalo. A že se pořád děje. A dít bude.

Proto jsem se rozhodla, že ať se děje co se děje, do kanceláře se už nevrátím. Nechci. I kdyby to znamenalo založit si živnost a zažít chvíli nejistotu, strádání, absolvuju to a budu se živit, čím se dá.

Mám sen a nevzdám se ho.

Žít. Ať jsem sebevíc hloupá a naivní...

Do nového roku vám přeji, abyste našli lásku. Nejen k člověku, ale především sám k sobě a k tomu, co děláte nebo chcete dělat. Aby ta láska zapálila váš vnitřní oheň.

Věřte! Zázraky se dějí!

The post 25. 12. 2022 Zázraky se dějí! appeared first on Idiotka.

Nikdy bych nečekala, že hraní pro děti bude opravdu tak těžký.

A víte co? Je. A fakt že moc.

Brzké ranní vstávání doprovází rýmička, bolení v krku, potom přijde chvilkové nadšení a nabuzení se, protože nikdo přece nesmí nic poznat!, pak spaní v autě vedoucí skoro až rovnou do postele. A tak každý den.

Pořád mi to ale víc dává než bere a hlavně mě to těší. Takže děkuju tam nahoru...

Ale! Jeden z mých volných dnů jsem využila tak produktivně, že se o to s vámi podělím. Vyzvedla jsem všechny dárky, které jsem z auta mimo spánek objednala, rovnou jsem je i zabalila s vědomím toho, že pak už na to nebude čas (a možná hlavně energie), udělala jsem si oběd, dojednali a vyřešili jsme s pánem výměnu vodoměru, poklidila jsem a byla jsem nakoupit suroviny na výrobu domácího Baileys a vaječného likéru. Obojí hotovo čekající na své nové břišní majitele.

A pak?

Pak jsem si pustila Martu Kubišovou, takže nejen že jsem si ty písničky pouštěla pořád dokola a zpívala si u toho, ale když začalo hrát Ring-o-ding, vrátila jsem se do dětství. Když jsem ji slyšela tehdy poprvé, hned jsem si ji zamilovala. Představovala jsem si, kde žijí zvonkoví lidé, kteří všem pomáhají...jejich vůně, barvy, obličeje... Pohádková písnička, která není pohádková. Je kouzelná. Když zavřu oči, jsem znovu tam. A znovu toužím být zvonkovým dítětem nebo alespoň takového potkat. A tak jsem zažehla všechny svíčky v bytě, všechna světýlka, vytáhla bublifuk a začala jsem si jako dítě vyrábět bubliny. A bylo mi tááák dobře.

Jedna větší jak druhá! Teď! Tahle! Ne, tahle je ještě větší! Zkusím ji chytit! Ha! Mám je! I několik zaráz! Mám jeee!!

Nedávno se mě jeden kamarád zeptal, jaký mám plány na příští rok.

Nemám plány. Mám jen přání být šťastná. Ať to přinese cokoliv. I to, co se naplánovat nedá.

A právě tehdy měla každá z těch bublin svoje poselství...každá z nich byla jedním přáním.

The post 11. 12. 2022 Ring-o-ding a pan Bublifuk appeared first on Idiotka.

Učím se, učím, a ty spíš...

Pohádku už skoro umím, příští týden máme zkoušky a už jsou první představení, tak nám držte palce!

Jela jsem po hodně dlouhé době do Brna vlakem, ale krásným! A dokonce od Českých drah. A představte si, žádný zpoždění, čistej vlak, všechno skvělý.

A co víc, po cestě jsem viděla výpravčího v uniformě a já vám musím říct - to bylo tak dojemný tam vidět toho pána stát. Hrdě. Rovně. V krásné uniformě. Čekal na perónu a čekal, až vlak odjede. A já se za ním dlouho ještě dívala...

A najednou jsem si tak říkala:

Není to krásný, když jsou lidi lidmi? Nenahradíme je. Jejich postoj. Lásku k tomu, co dělám. Odhodlání.

V Brně mě toho ale čekalo mnohem víc...přátelská setkání, která mi dodala odvahu a spoustu radosti. A hlavně vědomí, že vím, kde jsem doma. A že se mám kam vrátit. A že mám zázemí, po kterém jsem vždycky toužila.

A pak to nejvíc...začal padat sníh.

A v tom období já nejvíc vzpomínám. Hodně vzpomínám...

The post 20. 11. 2022 appeared first on Idiotka.

Chodím pořád dokola, těsním se mezi pár metry čtverečními. Chci se rozlétnout, ale úzký prostor mě uvnitř svírá.

Nadávám, že je všechno špatně. Zase. Všechno že mě stojí moc úsilí, že nevím, jestli jsem šťastná, že mi chybí zázemí, že jsem nemocná, že nikam nemůžu, že si všechno komplikuju... Prostě všechno naprd! Internet mě nebaví, naopak mi po prohlížení sociálních sítí naskakují horečky, televize mě nebaví, u čtení se mi zavírají oči... Nic mě nebaví. A jak říkám: všechno špatně!

Tak se po nemoci rozhodnu. Otevřu dveře a s narvaným batohem jedu. Kam? Tam, kde jsem a vždycky budu DOMA. Tam se zase nadechnu, roztáhnu křídla a uklidním se.

Chodím na zdravotní procházky a ejhle! Po scvrkávání se ani vidu ani slechu.

Když mířím z procházky domů, najednou mám telefon. A jak krásný telefon!

,,Jestli tvůj zájem pořád trvá, tak my bychom byli rádi, kdybys s námi hrála v alternaci."

Jo jo jo! Pidi brigádka jen na období adventu, ale! Budu hrát v zájezdové pohádce pro děti (pokud se to teda stihnu naučit, hehe)! Tolik zkušeností, nových nepoznaných měst, zpívání a hraní (si).

Bože! Ano!

Já se nevzdám. Nemůžu, nemůžu, nemůžu.

The post 13. 11. 2022 Vzpruha appeared first on Idiotka.

Bože, jak mě to baví!

Říkám každýmu skoro na potkání. Jediný tanec, který jsem schopná dělat, aniž bych se do toho nějak nutila, nebo bych se u toho cítila hloupě, že mi to vůbec nejde. Jediný tanec, u kterého si nepřijdu jak úplný poleno.

SWING.

Sice se každej novej grif učím plná strachu, jestli ho nějak poberu a dokážu začlenit, až nakonec pochopím, že všechno chce trénink. VŠECHNO!

Nic není bez práce. K ničemu člověk nepřijde jen tak, že by najednou všechno uměl. Když někoho obdivuju za to, co umí, měla bych si taky uvědomit, že za tím byla nějaká cesta.

Třeba když jsem viděla představení "Rozladěné držky", odcházela jsem z představení s rozporuplnými pocity. S radostí, inspirací a zároveň smutkem. Dojdu ten stejný večer na tančírnu a svěřím se se svými pocity:

• A proč jsi smutná?
• Protože jsem si uvědomila, že já na rozdíl od nich umím úplný hovno.

No jo, a je to pravda. Dojde mi, že neumím hrát na žádný hudební nástroj. Neumím fyzický divadlo. Neovládám dokonalou mluvu. Nevím, co bych nabídla víc než sem tam nějaký ten mini zpěv a ani ten není dokonalej!

A tak jdu zase na tančírnu, v hlavě doufám a věřím, pohybuju se a postupně se i uvolňuju natolik, že se svobodnou myslí přestávám myslet na cokoliv dalšího...

Díky, má celoživotní lásko! Tebe si vzít nenechám...

The post 30. 10. 2022 Swingaři appeared first on Idiotka.

Taky máte ten pocit, že nikdo nikdy nemá už na nic čas?? Není to šílený? No, řekněte!

A čas běží...

Odkládáme. Nic si neužíváme. Chodíme do práce z práce jak roboti a jsme rádi, že se večer doplazíme domů. Pak nemáme čas na radosti, na který si tak zoufale chceme vydělat! No, není to šílený?!

A čas běží...

Nemáme čas si užít bytu, do kterýho se chodíme převážně jen vyspat. Nemáme čas na koníčky, a když už je máme, nechce se nám do nich, protože jsme otrávení/unavení/dosaďte si, co potřebujete.

A čas běží...

No nic, jen jsem vám to chtěla říct...

Plus to, že jsem se včera dívala jako každej rok na předávání Cen Thálie. Sedím u televize, chroustám svoje oblíbený brambůrky. Pozoruju róby, úsměvy, radosti, dojetí. Jdu chroustat další sáček bramburků a u toho špekuluju, komu bych cenu dala. Ale to nekončí...otevřete jakoukoliv sociální síť, kterých máte poslední dobou plný zuby - obzvlášť, když tam na vás vyhrknou takový příspěvky, jakože si matky stěžují na degradaci při oslovování "maminko" lidmi v nemocnicích a porodnicích - a čtete si, jak jednotlivé školy gratulují svým absolventům k obdržení cen. Ty fakulty a katedry, na který jste nebyli přijatí a přitom jste tolik chtěli.

Ale ono někdy asi jen chtít nestačí... Nebo já nevím, co myslíte?!

Důležitý je asi říct, že už jsem se s tím opravdu zcela vyrovnala! Letošní dvojnásobné nepřijetí na herecké školy jsem proměnila v pochopení a ve smíření.

Teď jen vyčkávám na ten pověstný prst, který ukáže cestu. A slibuju, že až ji uvidím, tak po ní půjdu.

Díky moc všem, co mě na mé poněkud krkolomné cestě podporují!

PS: Na úvodní fotce je asi moje první cena v životě! První pohár zcela určitě! A toho si teda, sakra, vážím. Už teď ho opatruju jako takovou malou Thálii...

The post 9. 10. 2022 Teď nemám čas, možná jindy appeared first on Idiotka.

Přijde mi to nedávno, kdy jsem věděla, že mě asi přijímají do Baletu Národního divadla na pozici Tajemnice umělecké správy.

Stála jsem na nábřeží a říkala si: Tudy teď budu chodit do práce. A zadívala jsem se na Pražský hrad.

Byla jsem hrdá. Tak hrdá. Měla jsem pocit, že můžu všechno. Že mě čeká jenom to dobré. Že tím nejhorším už jsem si prošla. Pocit radosti vystřídal pocit čehosi neurčitého. Covid. Bylo to jako znamení. Snažila jsem se to brát jako osud, že si mám vyřešit svoje vztahy, pročistit mysl a zastavit se. A pořád jsem pracovala a hlavně jsem mohla pracovat, na rozdíl od jiných. Cítila jsem vděčnost, ale zároveň i vnitřní rozkolísanost. Jako když autem najednou najedete do skleněnýho baráku. Něco se začalo bortit.

Čím dál míň jsem se těšila do práce a čím dál víc jsem byla frustrovaná.

Až ze mě po nějaké době celkem nečekaně vypadlo: Já už nemůžu.

Nedokázala jsem to úplně pojmenovat. Jen jsem věděla, že to nezvládám. Že to takhle nechci. Cosi ve mně se hodně bouřilo. Občas jsem šla natáčet, občas fotit. Měla jsem pocit, že když už chci s kreativitou skončit, vždycky přišlo něco, co mi podalo tu pomocnou ruku a pošeptalo: Ne, ne ne. Nedělej to! Je to tvoje cesta!

A tak se mi půl roku rodil v hlavě nápad, že odejdu. Až jsem to oznámila v práci, kde se to se mnou dalšího půl roku táhlo.

Strach z neznáma, strach z nejistoty, opět nepřijetí na umělecké školy. Nechápání toho, co mám vlastně dělat?! Kdo co po mně chce? Abych se po třicítce pořád chodila ztrapňovat před nějakou komisi na školu a tvářila se, že mi to nevadí? Že chci tak zoufale na sobě pracovat, ale není mi to umožněno? Nebo abych doufala, že mi někdo dá náhodou šanci, ale přitom vím, že takových za mnou (i přede mnou) čeká dalších tisíc?

Tolik se bojím, aby mě to nepohltilo. Abych nezůstala sedět doma na zadku. Abych se nezačala litovat. Ale to ne. To nebyl účel...

Věřím v něco vyššího. Že jsem musela odejít, protože jinak by nemohlo přijít to, co tam někde na mě čeká.

Zůstanu stát. Ať se děje, co se děje. S hlavou vztyčenou chci jít dál do neznáma. A uvidíme, co ta cesta přinese.

Vždyť přece cesta je cíl.

Tak držte palce jako já vám!

Děkuju za krásná rozloučení, přání upřímná i neupřímná, za objetí i neobjetí, za lásku, i nelásku, prostě za všechno!

The post 2. 10. 2022 Proč to tak strašlivě letí?! appeared first on Idiotka.

Tak a dost.

Žádnej smutek! Dost už!

Propady jsou propady...někdy je dobře, někdy je hůř. Je to normální a je to život sám.

Ale je to taky hodně o tom, na co v určitej moment zaměříme naši pozornost. Já ji zaměřila směrem, kde nic nebylo dobrý.

Pak ale zjistím, že vylezu z ulity a začnu si všímat maličkostí...

• Třeba toho, že mě další muž v MHD chtěl nechat pustit si sednout.
• Nebo že jsem po jedné akci odešla, pak jsem se otočila nevědomky za sebe a tam stála žena, se kterou jsem nějak vnitřně souznila a chtěla jsem se s ní seznámit. Náhoda?
• Ten podací lístek, o kterým jsem psala minule, jsem našla! Reklamace vyřízena!
• Mám za sebou první hodiny swingu, i přesto, že chci předtím zůstat v posteli, nevylézt a na posilněnou si musím dát skleničku Prosecca... Přitom mi dělá tak dobře seznamovat se s novými lidmi! Ach jo...to jsou ty moje věčné protiklady...
• Jupijej, blízcí kolem mě jsou zdraví a šťastní, čekají děti, chystají svatby...vždyť je to hezký!
• Dostala jsem dárečky a přání k svátku.
• Byla jsem na skvělým divadle - Mýcení v Divadle Na Zábradlí od mýho milovanýho Mikuláška (režisér).
• Nekonečná podpora lidí, na kterých mi záleží.
• Telefonát od sestry.
• Telefonát od bratra.
• Online casting - možnosti přicházejí! Ještě kéž by něco z toho vyšlo...

Tak proč se pořád patlat v tom, co je špatně... Jasně, někdy není vyhnutí...někdy to tak prostě je a neuděláte s tím nic. Jasně, pořád mám ekzém, pořád bez čaje neusnu, pořád se strašlivě bojím opouštění jistot...

Jasně. Pořád si sedám, když už je kde!, na špatná místa v MHD. V létě tam, kde je nejvíc horko, v zimě tam, kde fučí.

Jasně, pořád jsou věci, co mě štvou. A ony nezmizí.

Jasně že budu pořád toužit po tom stát se druhou lady Di, abych mohla měnit svět k lepšímu, abych učila lidi laskavosti, abych spojovala rozdělené...

Pocit nespravedlnosti, že někdo má ve vašich očích tu cestu jednodušší, ale kdoví, jestli v jiným životě by to nebylo naopak...

Jednu kapitolu uzavírám. V pátek 30. září jdu naposled do práce.

Konec jedné krásné tříleté kapitoly.

A otevírá se nová.

Trápila jsem se, hodně jsem se trápila, protože jsem nevěděla, jaká nová kapitola se otevírá.

Ale vím, že se život o mě postará. Chtěla jsem mu důvěřovat, a tak jsem nic nelámala přes koleno, a udělám to tak i teď.

Prostě jen jsem a věřím ve vyšší princip...nejen ten mravní...

Sbohem, moje milované Národní...bylo a jsi pro mě (ne)dotknutelným vším...

The post 25. 9. 2022 Kterak po tmě slunce vyšlo appeared first on Idiotka.

Podruhý v životě jsem se probudila (s) pláčem a zalykáním se. Nemohla jsem se nadechnout. Protože už jsem to zažila, ten pocit jsem znala, a tak jsem myslela, že další sen ho zahojí...

Zahojil.

Jedna noční můra vystřídala druhou...

Bez čaje na spaní neusnu...když, tak za hodně dlouho.

Ale aspoň po něm nemám zlý sny.

Vyrašil mi atopický ekzém. Když už se konečně začíná hojit, v noci se vzbudím a začnu ho škrábat. A nebo, co jsem vynalezla celkem nedávno!, škrábu to, i když se třeba jen s někým bavím a jsem nervózní. Což je teď v podstatě pokaždý, když musím vylézt z baráku...

Poslala jsem zpět balíček za skoro 4 000 Kč. Na stejnou cenu jsem ho nechala i pojistit. Dlouho mi nepřišly peníze zpátky. Ptám se tedy na info lince, jestli to můžou prověřit. Potřebují k tomu podací lístek z pošty. Hledám hledám, doma ho nemůžu najít. Zato si přesně vybavuju ten pocit, kdy jsem ten tenký, nepatrný lísteček vyhodila s pocitem, že balíky se přece neztrácí...

Na nic se netěším, všechno nový mě děsí a z ničeho nemám radost. Chybí mi absolutní motivace...žít.

No, myslím, že se sluší poděkovat všem, co ta moje psaní poslední dobou čtou... Vím, že jsou dost pesimistická a zoufalá. Přesto si vážím všech, co se mnou zůstáváte.

Vím, že po tmě vyjde slunce.

Někde hluboko uvnitř to vím.

Ale...

The post 18. 9. 2022 Po tmě vždycky vyjde slunce appeared first on Idiotka.

Tády tády dááá!

Další natáčení za mnou, ale - opět! Nespokojenost sama se sebou. Nevím, jestli mám problémy s pamětí, nebo jestli se zkrátka jen dostatečně nepřipravuju?!

Klapka - kamera jede - akce!

,,Něco něco něco něco..ouč...pardon...omlouvám se."

,,Nevadí, jedeme znovu!"

A už jsem to řekla přesně. Ale nevěděla jsem, proč to říkám. Tak moc jsem se soustředila na to, abych to vůbec řekla celý, že jsem moc neřešila obsah.

V hlavě mi běží: sakra, takhle by to být nemělo! Tu druhou větu už dáš napoprvé. Neboj se nic! A hlavně se nestresuj!! Všude je hodně lidí, dívají se na tebe kolemjdoucí, musí se spěchat, protože je všude ruch z nádraží, od lidí... V klidu!

Klapka - kamera jede - akce!

,,Něco něco něco něco..á, sakra...omlouvám se moc."

Jasně, tak teď jsou určitě všichni nešťastní a naštvaní, že si mě vybrali, že nejsem tak dobrá, tak tvárná, šikovná... Beztak si říkají: Hmm, tak tuhle příště ne! Au au au!

Největší podrazák? Já sama. 

Ale jinak to bylo báječný, úžasný a nabíjející... Moc děkuju za příjemné dopoledne za poslední dobu. A vůbec za všechny podporující a milé lidi...

Mimochodem, čím dál víc se podivuju, koho všeho vidím na ulici... Někdy si říkám, že je asi naprosto normální, že je každej druhej o(d)barvenej na nějakou nepřirozenou barvu, vypadá co nejvíc tak, aby byl unisex atd.

Takhle, ať si každej chodí jak chce, kam chce, dělá co chce.

Ale řekněte mně, proč si připadám já jako ta, co je špatně?

Sakra, chtěla bych aspoň rozeznat, s kým se bavím!

Uf, ještěže nejsem známá osobnost a za pár dnů se nemusím veřejně omlouvat za to, co jsem napsala...

A taky mi přijde dost děsivý, že lidi, co tu celou dobu byli, tu už najednou nejsou, a je to tak rychlý a náhlý...

Někdy je mi fakt smutno...

Pokoj vám...

Jinak v práci je to pořád stejně na nic... S tím rozdílem, že jako to "nic", jako méně než "nic", si přijdu já sama.

Pro všechny, co se někdy i dva metry ode mě ptají OSTATNÍCH, jestli tam ještě pracuju, tak ANO, do konce září. A co dál? Nevím.

Necítím se jako oběť - odcházím pryč, a za svůj život si zodpovídám jen já sama. Necítím se ani ublížená. Jen naštvaná sama na sebe, že si nechám líbit to, co by k jiným nešlo. A není to o nikom jiným než o mně samotné. Zklamaná z falše a přetvářky, z nemožnosti komukoliv důvěřovat.

Ale co bych chtěla? Je to tak všude. Takže když je to tak, zavřu se nejspíš doma s dostatečnou zásobou brambůrek, s lidma nebudu ve styku a počkám až doma uschnu, zvadnu a zlomím se vejpůl jako ta růže v zimě...

PS: Svátky neslavím, protože já si svoje jméno nevybrala (takže spíš by měli dostat poděkování rodiče), ale přesto všem případně děkuju za přání! A když už to tak krásně vyšlo, sobě a všem přeju zázraky a štěstí nalezené všude tam, kde ho hledáte.

The post 11/9 Mimochodem appeared first on Idiotka.

Jsem staroch. Teda, na určitý věci…třeba přeplavat nahá Vltavu, tančit na stole, zpívat podnapilá před policejní stanicí, po představení vejít na jeviště a klanět se s herci/tanečníky atd. Dobře dobře, […]

The post 4. 9. 2022 appeared first on Idiotka.

Uzavřená. Ale ne uvězněná!   Motivace. Chuť. Zaujetí. To všechno teď musím najít. A protože se rýmuju, trochu si zaveršuju…   O horku až zvadnou třásně pak složím básně o […]

The post 28. 8. 2022 Pro radost appeared first on Idiotka.

Perseidy.

Hvězdy, které vlastně nejsou hvězdy. Padání těchto hvězd se každoročně nejvíc kupí v noci z 12. na 13. srpna, z čehož 13. slavím narozeniny. Proto jsem kolikrát, ovšem pouze v dobrém rozmaru!, říkala, že jsem se narodila pod šťastnými hvězdami. Někdy tomu tvrzení věřím víc, někdy míň...

Letos jsem si sedla na zahradu, hlavu dostatečně zakloněnou, abych viděla co nejvíc...

Pár jsem jich viděla, takový malinký, ale byla jsem ráda i za to. Ale co se po chvíli nestalo! Dovyslovila jsem přání a zrovna padala... Ta jedna! Největší! Ooooobrovskááá! Byla tak blízko zemi, tak velká a výrazná. Nikdy jsem tak velkou neviděla!

Ale co jsem si přála, to přece nemůžu říct, to by se pak nevyplnilo, že jo...

Ale stejně jupí a dík!

Častěji mě však přepadají nehezké myšlenky. Že je všechno zbytečný...že mě spousta lidí nemá rádo nebo si mě zafixovali slovy neprofesionál, snílek, nedostatečná... A když pak chci někam napsat nebo něco zkusit, řeším, koho tam v tom úzkém rybníčku znám a jakýma očima mě vidí, protože to dělá hodně. Samozřejmě...

,,Jo, tu znám, to je ta jak..." A už se to se mnou vleče... Přitom jsem to kolikrát možná chtěla jinak. Možná jsem jen chtěla být šťastná a podle toho jsem jednala. Jako každý...jenže...

• Ne jako každý si umím dělat kontakty.
• Ne jako každý se umím kamarádit.
• Ne jako každý umím žít.
• Ne jako každý se umím prosadit.
• Ne jako každý si za sebou umím stát.

Pak si zase řeknu, že i když by se mi vyplnilo, co si tak přeju, že bych od někoho dostala šanci, řekněme od nějakého zavedeného režiséra do jakékoliv inscenace, stejně nevím, jestli bych tu šanci dokázala využít. Jestli by ten můj stud a obavy nebyly tak velký, že bych se stáhla a celé zkoušení rozebírala svoji nedostatečnost a pořád se vnitřně trápila tím, že určitě lituje, že si mě tam obsadil.

Je to H(V)ROZ(E)NÝ!

Ty děsy v hlavě, kterých se pořád nemůžu zbavit. Ať dělám, co dělám...

Kolikrát se tak zlobím sama na sebe... Přemýšlím nad tím, kolik lidí by se na mým místě chovalo jinak... nikdo by s nimi nemanipuloval ani se necítil špatně, protože vyzařují něco, co ostatním neumožní se k nim TAK chovat. Ale to je zbytečný a nekonečný příběh. Ten můj asi u mnohých vzbuzuje úsměv na tváři. Je pravda, že jsem dlouho byla nespokojená a pro změnu jsem nic neudělala. Protože jsem nechtěla být za špatnou (ačkoliv jí stejně trochu asi jsem).

Ano, jsou lidi, kteří se snadno rozhodují a jdou do všeho po hlavě, ale to já nejsem a evidentně asi nebudu. Nebo co já vím, třeba se k tomu jednou dopracuju...

Ale asi jsem si tím teď musela přesně takhle projít.

Neklesat na mysli, tohle všechno je prověrka mého SEBE-VĚDOMÍ!

Přála bych si být lepší než jsem.

A mít na všechno, na co chci mít.

Ale člověk opravdu musí snít výš než na co má a pak všechno jde... Jen to slovo věřit...

Děkuju všem, co věří...

The post 21. 8. 2022 Rozjezdy pro hvězdy appeared first on Idiotka.