Fotopátračka.cz

Učím se, učím, a ty spíš...

Pohádku už skoro umím, příští týden máme zkoušky a už jsou první představení, tak nám držte palce!

Jela jsem po hodně dlouhé době do Brna vlakem, ale krásným! A dokonce od Českých drah. A představte si, žádný zpoždění, čistej vlak, všechno skvělý.

A co víc, po cestě jsem viděla výpravčího v uniformě a já vám musím říct - to bylo tak dojemný tam vidět toho pána stát. Hrdě. Rovně. V krásné uniformě. Čekal na perónu a čekal, až vlak odjede. A já se za ním dlouho ještě dívala...

A najednou jsem si tak říkala:

Není to krásný, když jsou lidi lidmi? Nenahradíme je. Jejich postoj. Lásku k tomu, co dělám. Odhodlání.

V Brně mě toho ale čekalo mnohem víc...přátelská setkání, která mi dodala odvahu a spoustu radosti. A hlavně vědomí, že vím, kde jsem doma. A že se mám kam vrátit. A že mám zázemí, po kterém jsem vždycky toužila.

A pak to nejvíc...začal padat sníh.

A v tom období já nejvíc vzpomínám. Hodně vzpomínám...

The post 20. 11. 2022 appeared first on Idiotka.

Chodím pořád dokola, těsním se mezi pár metry čtverečními. Chci se rozlétnout, ale úzký prostor mě uvnitř svírá.

Nadávám, že je všechno špatně. Zase. Všechno že mě stojí moc úsilí, že nevím, jestli jsem šťastná, že mi chybí zázemí, že jsem nemocná, že nikam nemůžu, že si všechno komplikuju... Prostě všechno naprd! Internet mě nebaví, naopak mi po prohlížení sociálních sítí naskakují horečky, televize mě nebaví, u čtení se mi zavírají oči... Nic mě nebaví. A jak říkám: všechno špatně!

Tak se po nemoci rozhodnu. Otevřu dveře a s narvaným batohem jedu. Kam? Tam, kde jsem a vždycky budu DOMA. Tam se zase nadechnu, roztáhnu křídla a uklidním se.

Chodím na zdravotní procházky a ejhle! Po scvrkávání se ani vidu ani slechu.

Když mířím z procházky domů, najednou mám telefon. A jak krásný telefon!

,,Jestli tvůj zájem pořád trvá, tak my bychom byli rádi, kdybys s námi hrála v alternaci."

Jo jo jo! Pidi brigádka jen na období adventu, ale! Budu hrát v zájezdové pohádce pro děti (pokud se to teda stihnu naučit, hehe)! Tolik zkušeností, nových nepoznaných měst, zpívání a hraní (si).

Bože! Ano!

Já se nevzdám. Nemůžu, nemůžu, nemůžu.

The post 13. 11. 2022 Vzpruha appeared first on Idiotka.

Bože, jak mě to baví!

Říkám každýmu skoro na potkání. Jediný tanec, který jsem schopná dělat, aniž bych se do toho nějak nutila, nebo bych se u toho cítila hloupě, že mi to vůbec nejde. Jediný tanec, u kterého si nepřijdu jak úplný poleno.

SWING.

Sice se každej novej grif učím plná strachu, jestli ho nějak poberu a dokážu začlenit, až nakonec pochopím, že všechno chce trénink. VŠECHNO!

Nic není bez práce. K ničemu člověk nepřijde jen tak, že by najednou všechno uměl. Když někoho obdivuju za to, co umí, měla bych si taky uvědomit, že za tím byla nějaká cesta.

Třeba když jsem viděla představení "Rozladěné držky", odcházela jsem z představení s rozporuplnými pocity. S radostí, inspirací a zároveň smutkem. Dojdu ten stejný večer na tančírnu a svěřím se se svými pocity:

• A proč jsi smutná?
• Protože jsem si uvědomila, že já na rozdíl od nich umím úplný hovno.

No jo, a je to pravda. Dojde mi, že neumím hrát na žádný hudební nástroj. Neumím fyzický divadlo. Neovládám dokonalou mluvu. Nevím, co bych nabídla víc než sem tam nějaký ten mini zpěv a ani ten není dokonalej!

A tak jdu zase na tančírnu, v hlavě doufám a věřím, pohybuju se a postupně se i uvolňuju natolik, že se svobodnou myslí přestávám myslet na cokoliv dalšího...

Díky, má celoživotní lásko! Tebe si vzít nenechám...

The post 30. 10. 2022 Swingaři appeared first on Idiotka.

Taky máte ten pocit, že nikdo nikdy nemá už na nic čas?? Není to šílený? No, řekněte!

A čas běží...

Odkládáme. Nic si neužíváme. Chodíme do práce z práce jak roboti a jsme rádi, že se večer doplazíme domů. Pak nemáme čas na radosti, na který si tak zoufale chceme vydělat! No, není to šílený?!

A čas běží...

Nemáme čas si užít bytu, do kterýho se chodíme převážně jen vyspat. Nemáme čas na koníčky, a když už je máme, nechce se nám do nich, protože jsme otrávení/unavení/dosaďte si, co potřebujete.

A čas běží...

No nic, jen jsem vám to chtěla říct...

Plus to, že jsem se včera dívala jako každej rok na předávání Cen Thálie. Sedím u televize, chroustám svoje oblíbený brambůrky. Pozoruju róby, úsměvy, radosti, dojetí. Jdu chroustat další sáček bramburků a u toho špekuluju, komu bych cenu dala. Ale to nekončí...otevřete jakoukoliv sociální síť, kterých máte poslední dobou plný zuby - obzvlášť, když tam na vás vyhrknou takový příspěvky, jakože si matky stěžují na degradaci při oslovování "maminko" lidmi v nemocnicích a porodnicích - a čtete si, jak jednotlivé školy gratulují svým absolventům k obdržení cen. Ty fakulty a katedry, na který jste nebyli přijatí a přitom jste tolik chtěli.

Ale ono někdy asi jen chtít nestačí... Nebo já nevím, co myslíte?!

Důležitý je asi říct, že už jsem se s tím opravdu zcela vyrovnala! Letošní dvojnásobné nepřijetí na herecké školy jsem proměnila v pochopení a ve smíření.

Teď jen vyčkávám na ten pověstný prst, který ukáže cestu. A slibuju, že až ji uvidím, tak po ní půjdu.

Díky moc všem, co mě na mé poněkud krkolomné cestě podporují!

PS: Na úvodní fotce je asi moje první cena v životě! První pohár zcela určitě! A toho si teda, sakra, vážím. Už teď ho opatruju jako takovou malou Thálii...

The post 9. 10. 2022 Teď nemám čas, možná jindy appeared first on Idiotka.

Přijde mi to nedávno, kdy jsem věděla, že mě asi přijímají do Baletu Národního divadla na pozici Tajemnice umělecké správy.

Stála jsem na nábřeží a říkala si: Tudy teď budu chodit do práce. A zadívala jsem se na Pražský hrad.

Byla jsem hrdá. Tak hrdá. Měla jsem pocit, že můžu všechno. Že mě čeká jenom to dobré. Že tím nejhorším už jsem si prošla. Pocit radosti vystřídal pocit čehosi neurčitého. Covid. Bylo to jako znamení. Snažila jsem se to brát jako osud, že si mám vyřešit svoje vztahy, pročistit mysl a zastavit se. A pořád jsem pracovala a hlavně jsem mohla pracovat, na rozdíl od jiných. Cítila jsem vděčnost, ale zároveň i vnitřní rozkolísanost. Jako když autem najednou najedete do skleněnýho baráku. Něco se začalo bortit.

Čím dál míň jsem se těšila do práce a čím dál víc jsem byla frustrovaná.

Až ze mě po nějaké době celkem nečekaně vypadlo: Já už nemůžu.

Nedokázala jsem to úplně pojmenovat. Jen jsem věděla, že to nezvládám. Že to takhle nechci. Cosi ve mně se hodně bouřilo. Občas jsem šla natáčet, občas fotit. Měla jsem pocit, že když už chci s kreativitou skončit, vždycky přišlo něco, co mi podalo tu pomocnou ruku a pošeptalo: Ne, ne ne. Nedělej to! Je to tvoje cesta!

A tak se mi půl roku rodil v hlavě nápad, že odejdu. Až jsem to oznámila v práci, kde se to se mnou dalšího půl roku táhlo.

Strach z neznáma, strach z nejistoty, opět nepřijetí na umělecké školy. Nechápání toho, co mám vlastně dělat?! Kdo co po mně chce? Abych se po třicítce pořád chodila ztrapňovat před nějakou komisi na školu a tvářila se, že mi to nevadí? Že chci tak zoufale na sobě pracovat, ale není mi to umožněno? Nebo abych doufala, že mi někdo dá náhodou šanci, ale přitom vím, že takových za mnou (i přede mnou) čeká dalších tisíc?

Tolik se bojím, aby mě to nepohltilo. Abych nezůstala sedět doma na zadku. Abych se nezačala litovat. Ale to ne. To nebyl účel...

Věřím v něco vyššího. Že jsem musela odejít, protože jinak by nemohlo přijít to, co tam někde na mě čeká.

Zůstanu stát. Ať se děje, co se děje. S hlavou vztyčenou chci jít dál do neznáma. A uvidíme, co ta cesta přinese.

Vždyť přece cesta je cíl.

Tak držte palce jako já vám!

Děkuju za krásná rozloučení, přání upřímná i neupřímná, za objetí i neobjetí, za lásku, i nelásku, prostě za všechno!

The post 2. 10. 2022 Proč to tak strašlivě letí?! appeared first on Idiotka.

Tak a dost.

Žádnej smutek! Dost už!

Propady jsou propady...někdy je dobře, někdy je hůř. Je to normální a je to život sám.

Ale je to taky hodně o tom, na co v určitej moment zaměříme naši pozornost. Já ji zaměřila směrem, kde nic nebylo dobrý.

Pak ale zjistím, že vylezu z ulity a začnu si všímat maličkostí...

• Třeba toho, že mě další muž v MHD chtěl nechat pustit si sednout.
• Nebo že jsem po jedné akci odešla, pak jsem se otočila nevědomky za sebe a tam stála žena, se kterou jsem nějak vnitřně souznila a chtěla jsem se s ní seznámit. Náhoda?
• Ten podací lístek, o kterým jsem psala minule, jsem našla! Reklamace vyřízena!
• Mám za sebou první hodiny swingu, i přesto, že chci předtím zůstat v posteli, nevylézt a na posilněnou si musím dát skleničku Prosecca... Přitom mi dělá tak dobře seznamovat se s novými lidmi! Ach jo...to jsou ty moje věčné protiklady...
• Jupijej, blízcí kolem mě jsou zdraví a šťastní, čekají děti, chystají svatby...vždyť je to hezký!
• Dostala jsem dárečky a přání k svátku.
• Byla jsem na skvělým divadle - Mýcení v Divadle Na Zábradlí od mýho milovanýho Mikuláška (režisér).
• Nekonečná podpora lidí, na kterých mi záleží.
• Telefonát od sestry.
• Telefonát od bratra.
• Online casting - možnosti přicházejí! Ještě kéž by něco z toho vyšlo...

Tak proč se pořád patlat v tom, co je špatně... Jasně, někdy není vyhnutí...někdy to tak prostě je a neuděláte s tím nic. Jasně, pořád mám ekzém, pořád bez čaje neusnu, pořád se strašlivě bojím opouštění jistot...

Jasně. Pořád si sedám, když už je kde!, na špatná místa v MHD. V létě tam, kde je nejvíc horko, v zimě tam, kde fučí.

Jasně, pořád jsou věci, co mě štvou. A ony nezmizí.

Jasně že budu pořád toužit po tom stát se druhou lady Di, abych mohla měnit svět k lepšímu, abych učila lidi laskavosti, abych spojovala rozdělené...

Pocit nespravedlnosti, že někdo má ve vašich očích tu cestu jednodušší, ale kdoví, jestli v jiným životě by to nebylo naopak...

Jednu kapitolu uzavírám. V pátek 30. září jdu naposled do práce.

Konec jedné krásné tříleté kapitoly.

A otevírá se nová.

Trápila jsem se, hodně jsem se trápila, protože jsem nevěděla, jaká nová kapitola se otevírá.

Ale vím, že se život o mě postará. Chtěla jsem mu důvěřovat, a tak jsem nic nelámala přes koleno, a udělám to tak i teď.

Prostě jen jsem a věřím ve vyšší princip...nejen ten mravní...

Sbohem, moje milované Národní...bylo a jsi pro mě (ne)dotknutelným vším...

The post 25. 9. 2022 Kterak po tmě slunce vyšlo appeared first on Idiotka.

Podruhý v životě jsem se probudila (s) pláčem a zalykáním se. Nemohla jsem se nadechnout. Protože už jsem to zažila, ten pocit jsem znala, a tak jsem myslela, že další sen ho zahojí...

Zahojil.

Jedna noční můra vystřídala druhou...

Bez čaje na spaní neusnu...když, tak za hodně dlouho.

Ale aspoň po něm nemám zlý sny.

Vyrašil mi atopický ekzém. Když už se konečně začíná hojit, v noci se vzbudím a začnu ho škrábat. A nebo, co jsem vynalezla celkem nedávno!, škrábu to, i když se třeba jen s někým bavím a jsem nervózní. Což je teď v podstatě pokaždý, když musím vylézt z baráku...

Poslala jsem zpět balíček za skoro 4 000 Kč. Na stejnou cenu jsem ho nechala i pojistit. Dlouho mi nepřišly peníze zpátky. Ptám se tedy na info lince, jestli to můžou prověřit. Potřebují k tomu podací lístek z pošty. Hledám hledám, doma ho nemůžu najít. Zato si přesně vybavuju ten pocit, kdy jsem ten tenký, nepatrný lísteček vyhodila s pocitem, že balíky se přece neztrácí...

Na nic se netěším, všechno nový mě děsí a z ničeho nemám radost. Chybí mi absolutní motivace...žít.

No, myslím, že se sluší poděkovat všem, co ta moje psaní poslední dobou čtou... Vím, že jsou dost pesimistická a zoufalá. Přesto si vážím všech, co se mnou zůstáváte.

Vím, že po tmě vyjde slunce.

Někde hluboko uvnitř to vím.

Ale...

The post 18. 9. 2022 Po tmě vždycky vyjde slunce appeared first on Idiotka.

Tády tády dááá!

Další natáčení za mnou, ale - opět! Nespokojenost sama se sebou. Nevím, jestli mám problémy s pamětí, nebo jestli se zkrátka jen dostatečně nepřipravuju?!

Klapka - kamera jede - akce!

,,Něco něco něco něco..ouč...pardon...omlouvám se."

,,Nevadí, jedeme znovu!"

A už jsem to řekla přesně. Ale nevěděla jsem, proč to říkám. Tak moc jsem se soustředila na to, abych to vůbec řekla celý, že jsem moc neřešila obsah.

V hlavě mi běží: sakra, takhle by to být nemělo! Tu druhou větu už dáš napoprvé. Neboj se nic! A hlavně se nestresuj!! Všude je hodně lidí, dívají se na tebe kolemjdoucí, musí se spěchat, protože je všude ruch z nádraží, od lidí... V klidu!

Klapka - kamera jede - akce!

,,Něco něco něco něco..á, sakra...omlouvám se moc."

Jasně, tak teď jsou určitě všichni nešťastní a naštvaní, že si mě vybrali, že nejsem tak dobrá, tak tvárná, šikovná... Beztak si říkají: Hmm, tak tuhle příště ne! Au au au!

Největší podrazák? Já sama. 

Ale jinak to bylo báječný, úžasný a nabíjející... Moc děkuju za příjemné dopoledne za poslední dobu. A vůbec za všechny podporující a milé lidi...

Mimochodem, čím dál víc se podivuju, koho všeho vidím na ulici... Někdy si říkám, že je asi naprosto normální, že je každej druhej o(d)barvenej na nějakou nepřirozenou barvu, vypadá co nejvíc tak, aby byl unisex atd.

Takhle, ať si každej chodí jak chce, kam chce, dělá co chce.

Ale řekněte mně, proč si připadám já jako ta, co je špatně?

Sakra, chtěla bych aspoň rozeznat, s kým se bavím!

Uf, ještěže nejsem známá osobnost a za pár dnů se nemusím veřejně omlouvat za to, co jsem napsala...

A taky mi přijde dost děsivý, že lidi, co tu celou dobu byli, tu už najednou nejsou, a je to tak rychlý a náhlý...

Někdy je mi fakt smutno...

Pokoj vám...

Jinak v práci je to pořád stejně na nic... S tím rozdílem, že jako to "nic", jako méně než "nic", si přijdu já sama.

Pro všechny, co se někdy i dva metry ode mě ptají OSTATNÍCH, jestli tam ještě pracuju, tak ANO, do konce září. A co dál? Nevím.

Necítím se jako oběť - odcházím pryč, a za svůj život si zodpovídám jen já sama. Necítím se ani ublížená. Jen naštvaná sama na sebe, že si nechám líbit to, co by k jiným nešlo. A není to o nikom jiným než o mně samotné. Zklamaná z falše a přetvářky, z nemožnosti komukoliv důvěřovat.

Ale co bych chtěla? Je to tak všude. Takže když je to tak, zavřu se nejspíš doma s dostatečnou zásobou brambůrek, s lidma nebudu ve styku a počkám až doma uschnu, zvadnu a zlomím se vejpůl jako ta růže v zimě...

PS: Svátky neslavím, protože já si svoje jméno nevybrala (takže spíš by měli dostat poděkování rodiče), ale přesto všem případně děkuju za přání! A když už to tak krásně vyšlo, sobě a všem přeju zázraky a štěstí nalezené všude tam, kde ho hledáte.

The post 11/9 Mimochodem appeared first on Idiotka.

Jsem staroch. Teda, na určitý věci…třeba přeplavat nahá Vltavu, tančit na stole, zpívat podnapilá před policejní stanicí, po představení vejít na jeviště a klanět se s herci/tanečníky atd. Dobře dobře, […]

The post 4. 9. 2022 appeared first on Idiotka.

Uzavřená. Ale ne uvězněná!   Motivace. Chuť. Zaujetí. To všechno teď musím najít. A protože se rýmuju, trochu si zaveršuju…   O horku až zvadnou třásně pak složím básně o […]

The post 28. 8. 2022 Pro radost appeared first on Idiotka.

Perseidy.

Hvězdy, které vlastně nejsou hvězdy. Padání těchto hvězd se každoročně nejvíc kupí v noci z 12. na 13. srpna, z čehož 13. slavím narozeniny. Proto jsem kolikrát, ovšem pouze v dobrém rozmaru!, říkala, že jsem se narodila pod šťastnými hvězdami. Někdy tomu tvrzení věřím víc, někdy míň...

Letos jsem si sedla na zahradu, hlavu dostatečně zakloněnou, abych viděla co nejvíc...

Pár jsem jich viděla, takový malinký, ale byla jsem ráda i za to. Ale co se po chvíli nestalo! Dovyslovila jsem přání a zrovna padala... Ta jedna! Největší! Ooooobrovskááá! Byla tak blízko zemi, tak velká a výrazná. Nikdy jsem tak velkou neviděla!

Ale co jsem si přála, to přece nemůžu říct, to by se pak nevyplnilo, že jo...

Ale stejně jupí a dík!

Častěji mě však přepadají nehezké myšlenky. Že je všechno zbytečný...že mě spousta lidí nemá rádo nebo si mě zafixovali slovy neprofesionál, snílek, nedostatečná... A když pak chci někam napsat nebo něco zkusit, řeším, koho tam v tom úzkém rybníčku znám a jakýma očima mě vidí, protože to dělá hodně. Samozřejmě...

,,Jo, tu znám, to je ta jak..." A už se to se mnou vleče... Přitom jsem to kolikrát možná chtěla jinak. Možná jsem jen chtěla být šťastná a podle toho jsem jednala. Jako každý...jenže...

• Ne jako každý si umím dělat kontakty.
• Ne jako každý se umím kamarádit.
• Ne jako každý umím žít.
• Ne jako každý se umím prosadit.
• Ne jako každý si za sebou umím stát.

Pak si zase řeknu, že i když by se mi vyplnilo, co si tak přeju, že bych od někoho dostala šanci, řekněme od nějakého zavedeného režiséra do jakékoliv inscenace, stejně nevím, jestli bych tu šanci dokázala využít. Jestli by ten můj stud a obavy nebyly tak velký, že bych se stáhla a celé zkoušení rozebírala svoji nedostatečnost a pořád se vnitřně trápila tím, že určitě lituje, že si mě tam obsadil.

Je to H(V)ROZ(E)NÝ!

Ty děsy v hlavě, kterých se pořád nemůžu zbavit. Ať dělám, co dělám...

Kolikrát se tak zlobím sama na sebe... Přemýšlím nad tím, kolik lidí by se na mým místě chovalo jinak... nikdo by s nimi nemanipuloval ani se necítil špatně, protože vyzařují něco, co ostatním neumožní se k nim TAK chovat. Ale to je zbytečný a nekonečný příběh. Ten můj asi u mnohých vzbuzuje úsměv na tváři. Je pravda, že jsem dlouho byla nespokojená a pro změnu jsem nic neudělala. Protože jsem nechtěla být za špatnou (ačkoliv jí stejně trochu asi jsem).

Ano, jsou lidi, kteří se snadno rozhodují a jdou do všeho po hlavě, ale to já nejsem a evidentně asi nebudu. Nebo co já vím, třeba se k tomu jednou dopracuju...

Ale asi jsem si tím teď musela přesně takhle projít.

Neklesat na mysli, tohle všechno je prověrka mého SEBE-VĚDOMÍ!

Přála bych si být lepší než jsem.

A mít na všechno, na co chci mít.

Ale člověk opravdu musí snít výš než na co má a pak všechno jde... Jen to slovo věřit...

Děkuju všem, co věří...

The post 21. 8. 2022 Rozjezdy pro hvězdy appeared first on Idiotka.

Nechce se mi.

Nechce se mi nic psát. Ani vymýšlet.

Prostě se mi nechce.

Taky někdy máte takový dny?

Všechno je krásný...zalitý sluncem...viděla jsem moře, koupala jsem se v něm, čistila si hlavu a myslela na to, jaký mám štěstí, že já můžu.

Ale přesto, nejistota je čím dál větší a čím dál blíž. Nesmím se nechat polapit. Musím věřit, že to všechno má smysl, a že to přijde. To, pro co pracovně riskuji vše.

A protože se mi nechce, tak tady vyzdvihnu pár myšlenek z nedávno dočtené knížky od Veroniky Homolové Tothové Máma milovala Gabčíka. Přišly mi natolik krásný, že jsem si je poprvé v životě tužkou podtrhla i v samotné knížce.

• Tak jako Gabčíkovo či Kubišovo a všech těch, kteří si nemysleli, že postavit se zlu je zbytečné. Zbytečné je to jen pro ty, kteří nevěří, že zlo se dá porazit. A proto ho ani nikdy neporazí.
• Nenech se zmýlit těmi, kteří budou křičet, že jsme udělali chybu. Jsou to ti, které zatím nacisté nechali na pokoji, protože mají pocit, že odpor je nepatřičný. Jsou to ti, kteří jednou možná také budou potřebovat pomoc a překvapí je, že jim ji nikdo neposkytne. Vždyť sami říkali, že je to zbytečné. Přišel jsem sem vykonat čin, který není dobrý. Je správný, to ano, ale není dobrý. Žádné zabíjení není.

The post 7. 8. 2022 Nechce se mi appeared first on Idiotka.

Nic není lepšího než slyšet, že mám krásný hlas!

Já, já, chápete to? Já, která se z toho léčím už tolik let... Z těch mých obav o můj hlas...předsudků, komplexů...

Děkuju, děkuju, děkuju!

Vážím si toho, že mám kolem sebe lidi, kteří mi neustále dodávají odvahu a podporu.

Slyšela jsem nádhernou větu ve filmu, kde na zvonu byla vytesána tato slova:

Volám živé, oplakávám mrtvé.

Byl to film o stáří. Nezralé maliny. Je to zvláštní, ale všechny možné filmy, kde je násilí a smutek - takové ve mně vyvolávají emoce, ale zvládnu se na to dívat.

Nezasloužená a nespravedlivá smrt je pro mě zároveň něčím hrdinná, některými i dobrovolně zvolená.

Filmy, kde figuruje stáří, blížící se smrt, konec, lítost nad tím, co jsme mohli a co jsme neudělali - to jde u mě vždycky přes slzy. Asi proto, že stáří umí být krásné, ale taky dlouhé...

The post 31. 7. 2022 Mám krásný hlas! appeared first on Idiotka.

Je to celý jak zahalený tmou...

V srdci vím, že to všechno bylo správně a přesně tak, jak mělo být.

V hlavě propast a zmatek. Hlava není tak důležitá...hlava jen vytváří myšlenky a domněnky, říkám si.

Jenže když náhodou omylem uvidím naše společný fotky, i srdce zapochybuje a zapláče. Jsem tam tak rozchechtaná a Ty se na mě díváš tak, že mě chceš políbit.

Momentka. Poslední. Šťastný moment. Možná poslední okamžik, kdys to asi chtěl doopravdy udělat.

Teď už líbáš někoho jiného. Teď už svými polibky dokonce dáváš lásku i vašemu společnému dítěti.

Kdybys jen věděl, jak moc jsem toužila vědět, která to dokázala. Která mi Tě odloudila... Abych věděla, komu vděčím za tolik slz a přemáhání pocitů zrady a hořkosti.

Jenže já vím, že za ně vděčím jen Tobě.

A to ačkoliv stále platí, že Ti nic nevyčítám.

Ale jak moc jsi mi ublížil, o to víc na Tebe nemůžu a ani nechci zapomenout.

Chtěla jsem Tě nějak potrestat. Jakkoliv. A tak jsem stála hrdá a udělala jsem krok, který sis nedokázal ani představit, že bych bez Tebe v ten moment udělala.

Dnes jsme každý někde úplně jinde. Jsem si téměř jistá, že si nevzpomeneš. Ani jednou. Že nemáš důvod.

Ale já jsem Ti vděčná. Jsem Ti vděčná, že to za mě byla láska. Za poznání toho, že to umím...

Snad i za připomenutí toho, že umím zářit jako hvězda na nebi.

Kdybys tak věděl... Kdybys tak...

Ale Ty si to nikdy nepřečteš

Teď se cítím slabá. Ale já vím, že to tak má být. Že nelituju, a že děkuju.

PS: Původně jsem chtěla psát úplně o něčem jiným... Chtěla jsem maličko popsat zážitky z mýho prvního (a dost možná posledního) poznávacího zájezdu. Ale zjistila jsem, že by to vesměs nebylo nic moc zajímavýho, tak se s vámi podělím alespoň o pár fotek. Brzo na fotoblogu a jedna hned tady.

PPS: Nebojte se. Však já zase jednou budu psát optimističtěji...

The post 17. 7. 2022 Hvězda na nebi appeared first on Idiotka.

Tak jo...minule jsem to hezky načala, tak dnes s pravdou ven!

Psala jsem o tom, že měním práci a nevím ještě, na jakou jinou práci. To je pravda a vše zůstává. Nemůžu se totiž rozhodnout, mám pocit, že i když mám radost, že něco třeba vyšlo a někde by mě chtěli, není to úplně ono. Mám pocit, že bych se měla ještě rozkoukávat...

A teď odpověď na nejčastější otázku: Proč opouštíš lukrativní místo v Baletu Národního divadla?

Uvědomuju si, že už asi prestižnější práci mít nebudu. Respektive ne tak honosnou, s tolika lidmi, s tak velkým souborem. Nevím, kolikrát v rámci své práce ještě za svůj život budu moct stát na jevišti Národního divadla, Státní opery nebo Stavovského divadla (byť coby tichý pozorovatel). Je možné, že nikdy.

Ale přesto jsem potřebovala změnu. 

Stejně jako ostatní (ať už jsou to tanečníci nebo jiní umělci), stejně tak i já si chci kolem sebe vytvořit novou rodinu. Kamarády, které spojuje stejný zájem a chuť. Stejná startovní čára. Ovšem ty nemůžu najít, pokud jsem každý den v kanceláři a nemám na nic dalšího energii. Protože já ji opravdu neměla. Samozřejmě je možné, že najdu jinou práci, kde tu energii mít opět nebudu, protože jak se s oblibou říká: všude je něco. Ale taky je možné, že to bude naopak. Třeba přijde něco, co mě bude naplňovat. Kde mi ještě zbyde energie na to věnovat se i něčemu dalšímu. Kde si budu moct být svou vlastní paní.

Děkuji všem, kteří v kancelářích pracují, a věnují se tomu, aby jiní mohli - obdivuji to a taky to, když jsou na jedné pozici několik let. Ale nejsem to já. A nebyla bych to já. Byla bych jen tělo bez duše, postupem času čím dál protivnější a unavenější.

A ta moje dušička se chce už několik let ubírat jiným směrem. A nepotlačím to a nepotlačím. I když se můžu snažit sebevíc. A já už ani nechci.

Ona správná chvíle na měnění práce není nikdy. Doba a společnost spějí někam, o čem nemáme ani potuchy. Nikdo neví, co bude za půl roku, za rok. Ale co můžu ovlivnit je rozhodovat se na základě mé intuice a potřeby. A ta mi říká, že to mám zkusit teď. Že je ten čas, a že to cítím jako správné rozhodnutí. Prodchnuté slzami, pochybnostmi a emočními propady, ale zároveň mi cosi uvnitř dodává naději.

Moje cesta může být jakákoliv. Po třech letech něco končí a něco jiného začíná. Nevím, kam mě zavede, ale těším se z toho, že budu mít to, co mám...

The post 3/7 Změna práce appeared first on Idiotka.

Měním práci. Měním práci, ale ještě nevím, na jakou jinou práci.

Jistoty jsou v životě blbost. Neexistují. Nikdy žádné. Ani slib, ani slavnostní slib, ani jakýkoliv jiný slib. Vždy se to dá porušit a je jen o důvěře, na kolik věříme tomu, že se to nestane. Ale jistota jako slovo neexistuje. Přitom si vezměte, jakej význam mu přisuzujeme. Něčemu, co neexistuje!

Chtít mít jistotu, že půjdu tam a tam, že budu mít práci odtam a odtam, to je sice skvělý, ale co si víc užívat i nějaké nejistoty?

Co mezi námi stojí?

Co stojí mezi mnou a Tebou?

Kdy se ke mně vrátíš?

Někde jsem Tě nechala na půli cesty...možná jsem si Tě dost nevážila. Možná jsem na Tebe chvilku zapomněla a myslela jsem si, že jsi něco samozřejmýho.

Nevěděla jsem, jaký to je, když o Tebe přijdu...

Samozřejmě, mám choutky idealizovat si to, co bylo. A přitom ono nic nebylo. Nic nebylo hezčího, nic nebylo růžovější o víc než je to teď. Teď se jen víc upínám k tomu, že musím: že musím být šťastná, že se musím znovu zvednout.

Upadla jsem do nějaké letargie neúspěchů, ve kterých se topím.

A chybíš, moje láskyplnější, sebevědomější já...

The post 26/6 Jistoty appeared first on Idiotka.

Moje nejmilejší maminko,

nevím kolikátého je. Nevnímám dny, natož hodiny. Název místa se mi dávno vytratil z paměti jako všechno. Živořím jen ze vzpomínek, které mi v mysli naskakují živěji než kdykoliv předtím…

Už když jsem byl malý, věděl jsem, že jsi ta nejúžasnější máma pod sluncem.

Ode dne, kdy jsem prvně přišel s roztrhanými kalhotami, které nevydržely moji honičku s kluky ze školy, nebo moji první a poslední rvačku se spolužáky.

Pamatuji si, jak jsem se vrátil s pláčem, že jsem slaboch, protože mě přeprali. Škytal jsem a naříkal, a Tys mě utěšovala, že jich na mě bylo víc, a tak vyhráli silou převahy. Aniž bych to v tu chvíli tušil, dodala jsi mi do dalších let sílu a odvahu, o kterých jsem věděl, že nechci promrhat pláčem a lítostí nad tím, že jsem nevyhrál. Od té doby jsem se cítil vnitřně silný a věděl jsem, že můj soupeř může být v přesile, ale nikdy nesmí zlomit mého ducha.

Věděl jsem, že jsi nejstatečnější žena, co znám. A podle toho jsem se snažil jednat. Míra je celý Ty. Věděl, kdo jsi, má toho v sobě po Tobě tolik… Proto také utekl a přihlásil se do armády. On věděl, že bojovat se musí.

I když jsem z Tebe cítil tu nezdolnou hrdost, že Tvůj syn bojuje za naši vlast, zároveň jsem z Tebe vnitřně cítil úzkost a každodenní obavy, že o něj přijdeš, že už ho nikdy neuvidíš. Nikdy jsi to nedala najevo, ale já viděl v Tvých očích ještě větší strach při pomyšlení, že bych chtěl odejít stejně tak jako on. Jenže Ty jsi věděla, že Ti chci pomáhat tady. Že tu mám Věrku, kterou bych za nic na světě neopustil…

Když jsi ji viděla poprvé, byla jsi nadšená. Vím, že jsi se bála, že v této době není vhodné uvažovat o svatbě, a že je nebezpečím přivést do takové doby snad i dítě, ale zároveň ten záblesk světla v Tvých očích, ta naděje, že jednou bude svět v pořádku, že budeme žít ve svobodě, věděla jsi, že to všechno převýší veškerý náš člověčí strach a dosavadní bolesti…

Všichni jsme Tě obdivovali. Byla jsi pro nás světlo na cestě životem, který jsme přes Tvou horoucí lásku a statečnost nevnímali jako něco nebezpečného. Byla jsi pro nás nadějí, že jednou bude opět svítat… Byla jsi pro nás odvahou, která neuvadá, jen roste.

Když jsem se dozvěděl, že jsi nemocná, mé kroky okamžitě a neochvějně mířily za Tebou. Ne proto, že to stálo v tom telegramu, ale proto, že jsem Ti sám chtěl být na blízku. Tolik jsem se o Tebe celou cestu bál.

Kdybych mohl, řekl bych Ti nastotisíckrát to, co my muži tak málo ženám někdy říkáme. Nejvíce si vyčítám, jak už to tak bývá, že jsem Ti častěji neopakoval, jak moc Tě mám rád.

V poslední chvíli chci před Tebou, před Bohem, a snad i sám před sebou hrdě stát. Nevím však, mám-li na to právo. Nic jsem si nikdy nepřál víc, než být jako Ty. Odvážná i ve chvíli nesoucí na bedrech stín smrti. Obstála jsi se ctí a odešla jako pravá hrdinka.

Já…já se Ti omlouvám. Ano, maminko, omlouvám se Ti, že jsem nevydržel víc. Že se mi podlomila i tak bolestí otupělá kolena, a že jsem nemohl ten pohled snést…

Zemřít. Odejít z tohoto světa, který pamatuje tolik bolesti a utrpení… Odejít tam, kde na mě čekáš Ty, a další spousta blízkých a nejbližších, kteří, z celého srdce v to doufám a modlím se, že mi odpustí, neboť vědí, že jsem neměl na vybranou…

Vědí, že kdybych mohl unést víc, unesl bych. Že mi Bůh naložil tolik, co jsem mohl zvládnout.

A to, že jsem Tebe mohl mít za svoji mámu, byl od něj ten největší dar.

S láskou a bezvýhradnou úctou věčně Tvůj syn

Aťa

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nejedná se přímo o moji vzpomínku. Moje matka se nejmenuje Marie Moravcová a já nejsem Aťa Moravec. Hrdina, který nepředstavitelně mnoho zkusil...

Toto svědectví je však něčím, co by mělo být uchováno po mnoho generací jako vzpomínka nás všech. Dotýkajících se nás všech. Nás dcer, synů, otců a matek. Morálky, odvahy a statečnosti. Je to víra v lepší svět, který budujeme roky, desetiletí, stovky i tisíciletí společně.

Nepřestávejme ani dnes.

The post 19/6 K osmnáctému červnu… appeared first on Idiotka.

Poslední týden se nesl v duchu práce. Práce, natáčení, práce, natáčení atd., v pátek výdech a o víkendu největší. Potřebovala jsem být sama a nadechnout se.

Natáčení bylo skvělý. Dotáčel se další studentskej film, kterej jsme měli roztočenej z května. Moc se těším, až bude venku, ale to bude chvíli trvat.

Bylo zvláštní, jak v kombinaci s prací, i přesto, že v podstatě já jako herečka tam nedělala nic fyzickýho, nic jsem nechystala a o nic jsem se nestarala, jsem se neskutečně vyčerpala. Bohužel mám pocit, že je to z velký části prostředím v práci.

Je to zvláštní, ale i když už se ví, že tam budu končit - a jo, vlastně, zapomněla jsem vám to říct, jen se řeší otázka kdy a pak tadá zase dál (byť nevím kam) - cítím se tam pořád hodně svázaná... Bohužel mi tím pádem ani to natáčení nedodalo energii...sice jsem vděčná, že jsem byla mezi úplně jinýma lidma v jiným prostředí, ale jakmile jsem se vrátila do práce, byla jsem zase tam, kde vždycky... Pod nějakou pomyslnou kontrolou (a asi jen mou vlastní), hledáčkem, jestli se dost na všechny usmívám, jestli jsem na někoho náhodou neudělala nějakou pózu, která se někoho dotkla, jestli jsem náhodou neměla zrovna špatnou náladu, a tisíc dalších jestli. Protože věřte nebo ne, ale jsou lidi, kteří mě nemají rádi, protože jsem na ně prý byla třeba jednou protivná. Protože, světe, div se, nejsem stroj.

A já jsem si tak vlastně celkově uvědomila, že se spíš cítím pod tlakem, že zaujímám pózu tak, aby všem ostatním bylo dobře, ale nehledím na sebe. Pak se kontroluju v určité společnosti tak, že chci kolikrát něco říct, ale nakonec to radši spolknu nebo řeknu úplnou blbost.

Vlastně se s tím hodnocením asi nějak potýkám celej život. Na herectví se prý nehodím, protože na to nemám dost ostrý lokty. Což je pravda, ostrý lokty fakt nemám. To, že mám nějakou empatii, je mi evidentně k ničemu. Ale víte co? Mě štve často něco. Nespravedlnost, dolejzání někomu někam, předstírání lásky, vtíravost, využívání dobroty lidí - to je ale obecnej jev. To s herectvím nemá nic společnýho. Znamená to, že budu trpět v každé profesi?

Což teprve, když vypadám jako šmudlík, tak proč by to na mě někdo nezkusil, jestli jsem dost hodná, jak vypadám, a může mě k něčemu pro svůj prospěch využít? Víte, co to znamená? Že mám teď tak nějak pocit, že bych měla nějak obhajovat, že mi v určitých situacích nejde o nějaký materiální hodnoty, nebo ne že bych nechtěla pomoct nebo vyhovět, ale jde mi třeba jen o spravedlnost, slušný nebo férový chování (zároveň i moje zastání), ale výsledek z toho je, že se z toho já cítím špatně, a že si už do budoucna dost možná u těch lidí neškrtnu?! To je přece šílený!

Někdy mám opravdu pocit, že se svět naprosto zbláznil. Kdo určuje tahle divná pravidla??

Nevím, proč jsem si zrovna tuto cestu vybrala. Je možný, že nakonec půjdu úplně jinudy, možná to opravdu pro mě není... Někdy mám pocit, že si v životě vybírám všechno to, kde něčeho nemůžu víc dosáhnout. Jakože si vybírám nereálný cíle a mým celoživotním údělem je pak být zklamaná, že se to neplní... Je to taky jako se vztahy, když si vybírám někoho, koho nemůžu mít, kdo mě nechce nebo někoho, kdo není ten pravej. Je to opravdu zvláštní...

Na druhé straně, přece nic není nemožný, no ne?!

Co je ale důležitý je umět nechat věci plynout a věřit, že o nás bude postaráno. Nevím, kde se vzalo, že dnes člověk lpí výhradně na materialismu a na strachu, že něčeho nebude mít dostatek...

Poslouchala jsem jeden zajímavej podcast o výchově dětí...a tam bylo celkem trefně poukázáno na to, že se ve školách učíme všechno...chemii, matematiku, obory, který třeba nikdy nebudeme potřebovat. Ale absolutně se tam neučí něco z psychologie (okrajově asi ano, asi v občanské nauce?), ale pán to hodně přeháněl, mluvil o sebevědomí, o předmětu, jak se mít rád a tím pádem mít rád druhé, o laskavosti, trpělivosti, píli, snaze... Já si nemyslím, že by toto měli dětem předávat učitelé, myslím, že by to mělo jít od rodičů, ale jakoby toho dnes nebyli schopni nebo jen zcela výjimečně. Vlastně je mnohem jednodušší nechat vyrůst OSOBNOST, která si jde za svým a nevidí napravo, nalevo. Ale když to nemají od rodičů, třeba by to ve školách mělo ten správnej efekt. Protože je pravda, že dřív to možná nebylo potřeba, ale dneska by to možná dobrý bylo. Právě proto, kam jsme se jako lidstvo posunuli. A jak moc se díky internetu vytrácí osobní kontakt a nějaká schopnost komunikace. A především to krásný slovo: LASKAVOST.

Protože tam to všechno začíná a taky končí...

The post 12. 6. 2022 oSOBnost appeared first on Idiotka.

K čemu mi je, že mi lidé říkají, že jsem hezká? Nebo že mi to sluší? Přijde mi, že můžu být hezká, jak chci - stejně si chlap vybere namísto mě někoho jinýho. Holka, na které pro mě není vůbec nic, ale pro něj je tam všechno.

• To jsou věci, který neovlivníš... Prostě to tak má být. Jen to přijmi.

Proč nemám víc přátel?

• Jak můžeš mít přátele, když občas působíš nepřátelsky, izoluješ se a nikam nechodíš? Bojíš se chodit sama, máš blok, ale tak se těžko s někým seznámíš. Vystup ze své komfortní zóny!

Co hluboko ve mně znamená ten podivnej smutek? Někdy se snažím se nadechnout, ale cosi mě znovu a znovu stahuje do hlubin.

• Topení se ve svých vlastních myšlenkách, který tě pohlcujou...

Proč tak často něco očekávám a pak se to vše roztříští na milion kousků a kousíčků?

• Protože očekávání je svině. A blbost životv jednom. Sbíráš a slepuješ, ale stojí tě to hodně sil a energie.

Proč i když můžu být sebevíc nadaná, na tvrdou profesi nemám ostrý lokty a sebevědomí, tím pádem mě od toho všichni spíš odrazují, protože mají strach, že neuspěju?

• Protože se bojíš i ty sama. Ne nadarmo se říká, že ti ostatní zrcadlí to, co máš v sobě. Nejsi si tím jistá. Ale až a jestli budeš, budeš přitahovat úplně jiný lidi a okolí.

Občas se propadám do hlubiny, kde nevidím břeh. Chci skončit. Ne, to ne já, to moje myšlenky. Neodsuzujte mě za to, že mám pocit, že by pro mě někdy bylo lepší nebýt. Ale ten člověčí strach ze smrti je pořád silnější než já...páchnu jím na sto honů.

Co bude potom? Přijde něco? A co když nebude vůbec, vůbec, vůbec nic?

Myšlenka propluje, ale zase se vzdálí... A tak tu jsem a budu dál a dál.

Kdyby se vás někdo zeptal na tyto otázky, co byste odpověděli?

• Staly se vám někdy nějaký křivdy?
• Pokud ano, máte je zpracovaný?
• Máte je stoprocentně zpracovaný?
• Co to znamená? No, že vám nedělá problém o tom mluvit. Například. Nebo když o tom mluvíte, nemáte u toho žádnej divnej pocit. Nic.
• Jestli máte pocit, že ve vás něco doznívá, budete to řešit?

The post 5. 6. 2022 Vnitřní dialog appeared first on Idiotka.