Fotopátračka.cz

Konečně už znám význam slova celodenní výlet.

Maminka přijela na víkend. Protože jsem ji v sobotu vzala do divadla, rozhodly jsme se mít sobotu klidnější a v neděli si udělat celodenní výlet.

Víte, jak jsem tu minule psala článek, kde jsem psala i o filmu Babička? Protože má maminka stejnou úchylku, rozhodly jsme se jet do Babiččina údolí.

Úkol zněl jasně: vyjedeme v 10.08 a vrátíme se cca po 19 hodině.  Mezitím si to tam v klidu projdeme, zajdeme si na jídlo a pak autobusem z nedaleké vesničky u Rýzmburku zpět do České Skalice a odtud už přímým spojem do Prahy.

Den začíná slibně. Krásný počasí, sluníčko svítí a natěšená nálada. Dojdeme na nádraží. Na tabuli na mě vyskočí nástupiště. Jdeme tam. Jakmile před sebou uvidím vlak, jdu se podívat, co je to zač. Máme asi posledních 5 minut do odjezdu. Hledám tabuli, kde bych mohla zjistit, přes co to jede. Bohužel nenacházím Českou Skalici. Ohlídnu se a na druhé straně peronu vidím další vlak. Pokynu mamce, utíkáme a s vyplazeným jazykem přiletíme k vlaku. Marně hledáme město Česká Skalice až se zeptáme průvodčího: ,,Ten váš má zpoždění. Můžete jet s náma do Hradce a tam přesednout nebo počkat na ten svůj přímej, ale to vám nezaručím, že nezůstane stát v Hradci a nebudete muset stejně přesedat, protože to tak dělává, že když má víc jak 20 minut zpoždění, skončí v Hradci a jede zpátky. Je to na vás."

Sakra, co teď?!

,,Nic, tak pojď." Vleču mamku do vlaku, tam nám jeden pán umožní si sednout. Sedíme 5 minut, 10 minut, 15 minut až mi v aplikaci vyskočí číslo nástupiště toho našeho zpožděného vlaku.

Máme čekat tady nebo tam? Třeba je nějaká šance, že ten náš dojede opravdu až do Skalice! Jdeme!

Jako velitel vojsk s sebou strhnu další lidi, kteří jdou s námi k nástupišti číslo 3. A vlak opravdu za 5 minut přijede! Jakmile sedíme na svých místech v poloprázdném vlaku, protože i přesto místenka je místenka!, potřeseme si rukou a čekáme...5, 10 minut. Předešlý vlak mezitím odjel.

Konečně vyjedeme. Po 3 minutách stojíme před Libní. Ale my se nevzdáváme! Máme s sebou čtyři tyčinky Chocapic a cpu do sebe první z nich, první dávku cukru. Konečně opětovný rozjezd, stání a zase rozjeeeeezd! Ale tentokrát už opravdu.

Jedeme! Držte si klobouky!

Když přijdou průvodčí a kontrolují jízdenky, ulevíme si. Vzápětí se k nám obrátí druhý průvodčí a sdělí nám, že v Hradci budeme stejně muset přesedat. ,,Ale nebojte, do 10 minut tam vlak přijede, nebudete čekat dlouho." Dobře, tak to se asi dá zvládnout.

Dojíždíme do Hradce Králové. Z 10 minut je 30 minut, ale nic nás nezastaví a nezkazí nám naši výletní náladu. Mezitím si koupíme pití a sušenky (další cukr na cestu) a pauzu vlastně kvitujeme.

Vlak skutečně přijíždí. Po různých peripetiích zjistíme nástupiště, nastoupíme, rozjedeme se a jsme rozjásaný, že jsme to zvládly. Hola hola, Babička volá!

Po asi 20 minut zůstáváme stát na přejezdu. Jo, to se občas stává, že se stojí, za chvilku zase pojedeme. Přijde slečna průvodčí, která nám oznámí, že neví, co se stalo, ale jde to zjistit. Když se vrátí zpátky, dozvídáme se, že tam uvízla plachta od jahod, která odlétla z pole. Dobře, začínám se malinko kroutit. Čas na druhý Chocapic.

Přijedou první hasiči. Přijedou druzí hasiči. Čas na třetí Chocapic. Přijde průvodčí s legendární větou: ,,Čekáme na hasiče z Nymburka. Dispečerovi se nemůžu dovolat..."

Když vidím strojvedoucího, který jde na druhou stranu lokomotivy, napadne mě, že se asi vracíme zpět do Hradce. ,,Tak nevadí, uděláme si výlet po Hradci, ještě jsme tam nebyly, tak to bude fajn. A do Údolí pojedeme příště."

Vlak k našemu překvapení nedojede ani do Hradce. Místo toho zůstane stát někde na půli cesty. V malé vesničce, na malinkým nádraží, kde není nic. Asi aby nás mohli pustit aspoň ven na sluníčko...

Jsem tak zoufalá, že na mobilu zkouším najít cestu pěšky do Hradce nebo do Skalice, ale oboje trvá asi hodinu, což vzhledem k maminčině invalidnímu důchodu riskovat nemůžu. Jsme tu uvězněný! Nemůžem ani tam, ani zpátky! Nezbývá než čekat...

S pohledem na baterku mobilu začínám maličko litovat, že jsem si ráno nevzala tu nabíječku. Budem se přece kochat krajinou, nepotřebuju čumět do mobilu.

Čas na čtvrtý Chocapic. Hladina cukru rapidně klesá.

Uběhnou dvě hodiny, když se nakonec KONEČNĚ rozjedeme směr Česká Skalice. S užaslým výrazem ve tváři na sebe hledíme s maminkou a pohledy si sdělujeme: ,,My tam snad vážně dojedem!"

Místo plánovaných 12.30 dorazíme do cíle v 15.30.

Bleskurychle a s vypláznutým jazykem doklušeme ke Starému bělidlu cca v 16.30, kde zjistíme, že chaloupku zavírali v 16 hodin. S hrůzou se podívám na hodinky, že s takovou asi ten vlak v 17.29 nestihneme. Rychle klopýtající po cestě mezi kamením ruším vlak a objednávám nový o hodinu později s tím, že jdeme ještě ke splavu a pak zpátky.

Na Rýzmburk není čas. Jdeme!

Místo autobusu, který jede jednou za den (a z vesničky poblíž Rýzmburku), jdeme Babiččiným údolím zase pěšky zpět. Maminka statečně ťapká, ale za zuby neslyšně cedí proklínací formule. S jazykem na vestě dorazíme na nádraží, kde má vlak 7 minut zpoždění. Ale co je 7 minut...

Dorazíme do Hradce, přitom se celou cestu modlíme, abychom stihly našich 8 minut na přestup na vlak do Prahy. Maminčin křížek na krku zasvítí a my stíháme! Bůh asi existuje a my jedeme směr Praha! Dokonce téměř bez zpoždění.

Uloudaný, hladový a ospalý přijedeme domů ve 21 hodin, výlet završíme večeří v KFC a spánek už je to jediný, na co se ten zbytek večera vzmůžeme...

PS: Ať žije Chocapic!

The post 22/5 Celodenní výlet appeared first on Idiotka.

Dneska budu divná. Nic víc. Prostě jen divná.

Vždycky se tetelím, když v televizi dávají moje oblíbený filmy s tématikou 2. světové války. (Jsem tím fakt postižená, já vím...) Zároveň to ale někdy nemůžu dodívat, nebo když už to dodívám, tak se slzami v očích nebo s celým potokem slz...

Je mi nevýslovně smutno, když vidím scénu, když někdo odchází z domu, stěhuje se, nebo opouští něco, kam už se nikdy nevrátí. Při loučení. Když člověk opouští známá místa, svůj domov a neví, na jak dlouho. Uklidňuje se, že se brzo vrátí, ale neví to. Kdo by to věděl...

Divný.

Sedím v restauraci a jím večeři. Do toho začne hrát Jednoho dne se vrátíš od Věry Špinarové. Podívám se na protější židli a cítím hluboký vnitřní pocit ztráty. Že jsem o něco přišla. Že tam není ten, kdo by tam sedět měl.

Jedeme dál! Ještě divnější!

Babička z roku 1971 s Libuškou Šafránkovou a Marií Kurandovou. Jo, jsou tam scény, který přepínám a nechci vidět. Ale jsou tam taky scény, který jsou nádherný a hlavně jsou tam asi jedny z nejhezčích hudebních motivů, co znám. Nikdy mě nic nedojímá víc než ty tóny, který mnou hodně rezonují. Je to jako ruka brnkající na mou emoční strunu... Několikrát jsem přemýšlela, čím to je a co to je, že to ve mně tohle vyvolává... Vzpomínky na dětství? Vždyť nebylo bůhvíjak šťastný...

Už to mám! Ono nejde o nějakou idealizaci dětství a o radosti z něj, jako je tomu v tom příběhu... V té hudbě je víc. Bezstarostnost, dětskost, hravost, naivní vidění světa, to, co v určité fázi života opouštíme, abychom se stali tzv. dospělými. Přerod. Balanc mezi tím, co jsme chtěli, co jsme si v těch pohádkách vysnili, a co reálně máme. Když jsme museli opustit známá místa a vykročit do neznáma. Když jsme se museli pustit toho ochránce v podobě některého z rodičů, a najednou jsme byli sami. Sami za sebe.

Zároveň i ta pomíjivost. Vzpomínky na ne nutně určité věci. Vzpomínky obecně. Na lidi, kteří už tu s námi nejsou. Na všechny brababičky a pradědečky a uvědomění si, že za chvíli budeme na řadě my. Že koloběh života nezastavíme. Že smrt, která k životu jednoznačně patří, má smyl ve chvíli, kdy prožijeme svůj život. Když si uvědomíme, že není důležité, jak dlouho jsme žili, ale co a jakou vzpomínku jsme na světě zanechali.

Na to všechno myslím, když slyším tu hudbu...

Nejdivnější!

Jdu si po vodě...za sebou vidím stín...

Jdu po břehu...za sebou vidím stín...

Stojím před obrazem, za sebou Tě vidím stát. 

Jsi všude a přitom nikde...

PS: Chybíš nám, tati. Babi. Dědo. Dědo. Prababičko. Pradědo atd.

The post 15. 5. 2022 Stromy se líbají a objímají appeared first on Idiotka.

V jednom filmu jsem musela kouřit. Byla jsem z té scény tak nervózní, že jsem se rozhodla, že se naučím kouřit doopravdy a budu to používat, když to budu potřebovat.

Začalo to klasicky koupí cigaret. Velice nesměle jsem přišla k obchodnímu pultu a špitla, že chci ty nejlevnější, co tam mají. Nebudu přece utrácet za něco, co mi nechutná, že... Navíc tak zvláštní pocit studu, že nejsem hodná holčička nebo co... Divný, že?

Z toho přepětí jsem zapomněla na zapalovač. Nic, mám doma sirky, no ne?! Nakonec jsem si v dm koupila rovnou tři, doma jsem si uvařila kafé a obřad mohl začít.

Jakmile jsem zapálila cigaretu, se slastným výrazem ve tváři, že jsem to dokázala, zapomněla jsem, že ji pak nemám do čeho odklepávat. Co teď? Dovnitř bytu jít nemůžu. Na típnutí jsem ani nepomyslela. Tak jsem využila igelitový sáček z cigaret, jen na odklepávání ideál. Jenže po pár zacuckáních přišla i ta chvíle, kdy jsem musela řešit, kam to můžu típnout celé. Jako nekuřák doma překvapivě nemám popelník!

Uf, co teď. Doutná to čím dál víc, kouř mi nějak vlítl do oka, zčervenalo, a já ksakru pořád nemám típlou cigaretu! CO TEĎ?

Zkouším opět igelitový sáček a jediné, co vidím před sebou, je kilovka jogurtu. Igelitový sáček se, samozřejmě, propálí během vteřiny, ale je pod tím přece ten obal od jogurtu...kterej je, sakra, taky z plastu přece! Vzápětí si všimnu, že chyběl kousek, a téměř jsem propálila i ten jogurt. Naštěstí propálil jen první část obalu a druhou zanechal neponičenou.

Ale já se nevzdám! Každý den jedna cigaretka a za chvíli ze mě bude profík!

Moji historku výstižně zakončila moje kamarádka těmito slovy:

,,Je to krásný, Denisko, jak objevuješ svět."

The post 8. 5. 2022 Jak jsem se učila kouřit appeared first on Idiotka.

Zas je první máj a já neuschnu! Dám si pusu sama sobě! Já jakožto svůj nejvíc nejlepší přítel.

Protože hm hm, ach Ty jsi úžasná… Znáte tu písničku? My staromilci ji máme moc rádi…

Ale opravdu, musím si to říct – jsem šikovná. JSEM ŠIKOVNÁ.

Vyjela jsem si ven. Po procházce dlouhé šestnáct kilometrů jsem se rozhodla odpočinout si v takové chaloupce… Bylo to zajímavý místo. Něčím krásný, něčím nevýslovně odporný. Všude kolem dokola vycpaný hlavy zvířat, ryby, parohy, rohy, růžky… Točila se mi z toho hlava. Zároveň byl v rohu krb, který už při prvním otevření dveří nádherně rozléval teplo a zvláštní pocit domova. Opravdu zvláštní místo.

Miluju, když jedu někam úplně jinam. Miluju to tajuplné a zvědavé otevírání dveří od pokoje, který teď patří jen mně. Zvědavost vystřídá nadšení a okamžité svalení se na postel, kam hodím všechny svoje věci, nic nedělám a jen jsem.

No a pak, to vám musím říct - je až neuvěřitelný, co se všechno může stát za jeden den. Kdy máte pocit, že kde nic, tu nic, tak najednou všechno zaráz. Ale to tak je. Dnes je a zítra být nemusí. A tak s životem obecně…

Takže, postupně. Krásný čtyři události!

Další nabídka na reklamu (tam se ale samozřejmě teprve uvidí podle výběru zadavatele), opět mě čeká natáčení se studenty FAMU!!! (moje milovaná dobovka a víc nesmím prozradit), do toho nabídka na casting do mini vedlejší mluvené role do zahraničního filmu (natočit k tomu video mi dalo hodně zabrat a to tak, že i když jsem si dala kafé po 19 hodině, tak jsem večer usnula jako dudek), a pak pozvání na pracovní pohovor (ale to beru spíš tak jako cvičně).

Ááá, děkuji ti, živote, chci tě žít, nasávat, vstřebávat, vzpomínat, ohlížet se a říkat si: díky, že jsem to všechno mohla zažít…

The post 1. 5. Láska? Nevím, dál! appeared first on Idiotka.

Dobrý den, poptáváme vás do role krásné ženy.

Olalala! To stačí! Sice jsem to nevyhrála, ale to mi vůůůbec nevadí, protože tohle mi rozjařilo den! 

Povím vám příběh, který se opravdu stal...

V sobotu jdu nakoupit do nejmenovaného obchodu pro děti, abych koupila dárek pro kolegyni z práce odcházející na mateřskou dovolenou... Vybírám, vybírám. Když dojdu k pokladně, od pohledu nepříjemná paní s obrovským kočárkem, asi i hrdá na to, že v něm má dítě, si mě prohlíží, jako bych ji snad chtěla, nebo dokonce i předběhla ve frontě, a její pohled mi to dal značně pocítit. Když po mém kroku dozadu pochopila, že si u pokladny zatím jen prohlížím papírové dárkové tašky, hrdě popostrčila kočárek směrem k pokladně a posunula se o pár kroků dopředu. Tam přes vytrvalý úsměv a příjemný projev paní prodavačky nepozdravila, beze slova zaplatila, co držela v rukách, opět se hrdě schovala za kočárek jakoby v něm uchovávala diamanty, které šla právě střelit na vedlejší trh, popostrčila ho a odjela. Paní prodavačka za ní ještě pronesla celkem nadbytečné na shledanou, a když se jí nedostalo odpovědi, přesně jsem na jejím obličeji viděla ten výraz, který si zoufal.

- Z toho si vůbec nic nedělejte.

- Já si z toho nic nedělám, ale jsou asi věci, který nikdy nepochopím.

- Rozumím.

- U těch dětí to ještě chápu, ale u dospělých...

- Jenže ty děti to pak mají právě od těch rodičů.

- No, přesně, bohužel...

Jasně, mohla to být jedna paní, která zrovna neměla náladu pozdravit, poděkovat, utrousit slovo. Třeba nemohla mluvit. Třeba byla nemocná. Ale třeba byla taky nevychovaná a neomalená. A je dost pravděpodobný, že s tímhle přístupem ke světu bude vychovávat i to svoje velký dítě v kočárku. Protože ať jsou děti jakýkoliv a ať na ně chceme svalovat cokoliv, vždycky hledejme prapůvod v těch, kdo jim ty hodnoty předal a u koho co viděly.

Sama vím, jak jsem na tyhle situace citlivá, jak mě dokážou rozesmutnit, a víte proč? Protože si pak říkám, jestli má vůbec smysl být slušný? Když vidím kolem sebe lidi, kteří jdou do Národního divadla v teplácích a není nikdo, kdo by jim předal hodnotu, které to divadlo nese... Když do sebe strkáme taškami, když se neohlídneme, když si sundáváme batohy, když se neomluvíme, když do někoho omylem při běhu vrazíme, když v sobě nemáme ani tolik slušnosti na to se pozdravit, pak je asi něco v tom světě opravdu špatně...

Nechápu, co by kdo pořád čekal od mladých, když mají tyhle vzory...

Snad je to ale jen jeden příběh ze sta. A těch zbylých 99 je pozitivních, slušně vychovaných a zalitých sluncem, jen nejsou tak vidět. Nebo jim nevěnujeme tolik pozornosti.

Ale stejně mě zatím nic nepřesvědčilo o tom přemýšlet o vlastním dítěti, protože mám pocit, že by se sem tak nějak nehodilo...

Původně jsem měla článek rozepsanej úplně o něčem jiným...ale chtěla jsem se s vámi podělit... A víc k tomu asi nemám co říct.

The post 24. 4. 2022 Vzory appeared first on Idiotka.

Jeho představitelem byl pro Hrabala například grafik Vladimír Boudník, který "vždycky si zvedal laťku tak, aby usiloval o zakázané, který sám sebe hnával do mezních situací, aby tak nabral sílu a mohl dělat to, co nechtěl.

Zdál se mi sen...tak živý sen. Přišel mi v něm dopis, kde stálo "přijata". A tak naposledy zkouším školu. Chtěla jsem ji zkusit už před pěti lety naposled, dokonce jsem tu o tom i psala, ale nakonec jsem tam pod vlivem mnohých okolností nešla, ale teď jsem se rozhodla, že naposled půjdu. Nic od toho nečekám, s ničím nepočítám, snad jen ten můj velkej komplex uvnitř nějak porazit nebo aspoň utišit...

• Kdybych byla z muzikantské rodiny, hrála bych na všechny nástroje světa. Každej nástroj by představoval jinou barvu. A přesně tak by vypadal i můj život. Barevný a pestrý.
• Kdybych byla z umělecké rodiny, nebála bych se fantazie. Uměla bych si hrát, protože bych věděla, že nikdy nic není špatně.
• Kdybych měla dost odvahy, měla bych se doopravdy ráda.
• Kdybych se měla doopravdy ráda, věděla bych, co je láska.

A přesto děkuju za vše, kde jsem a kam jsem se narodila. Protože přesně to jsem si vybrala.

Chci vám nějak říct víc?

Ani ne...

Únava z pracovního kolosu, z přemýšlení nad budoucností... Co bude? Můžu mít tisíc výkladů, rad a názorů, ale jen na mně je, jak se rozhodnu. Ale víte co?

Je to cesta. Vždycky.

PS: Krásný Velikonoce! A věřte svým snům!

The post 17. 4. 2022 Veselé Velikonoce appeared first on Idiotka.

Já vím, říkám to pokaždý, ale nemůžu si pomoct. Opravdu to tak letí!

FAMU film dotočen a bylo to všechno tak rychlý! Tři dny práce na cca 10 hodin a už je po tom.

Ale jsem za to tak šťastná! Těším se na výsledek, i když…lhala bych, kdybych neřekla, že se i trochu bojím…ani ne toho, jak to bude vypadat, ale toho, že si budu říkat, že jsem mohla být mnohem lepší, hlavně v mluvě. Mám strach, že se zase uslyším a odběhnu z kina jako tenkrát před čtyřmi lety… Slyšela jsem svoje dvě věty, skončil film, začala přestávka a rychle jsem vyběhla ven. Tam jsem začala brečet nad tím, jak marná jsem byla.

Doufám, že teď už mě to nečeká... Vím, že jsem se v ten moment snažila, jak jsem nejlíp uměla.

A hlavně jsem ráda za ten proces. Poprvý v životě jsem měla větší mluvenou roli. Konečně nikdo neřešil, jakej mám hlas, jak mluvím, jak vypadám, a měla jsem pocit jistoty. Takže jupííí, obrovská zkušenost!

Asi je to ale taky hodně o cviku a zkušenostech. Nebo jestli tohle je ten talent? Že člověk zvládne koordinaci pohybu, mluvy i mimiky hned napoprvé?

Je zvláštní, jak mi ta kamera vůbec nevadí. Jak jsem zjistila, že je mi před ní dobře. Nevadilo mi, že se na mě lidi dívají, ani mi nevadilo, že je tam kamera. Nevnímala jsem to. Je fakt, že ta studentská natáčení jsou vždycky lepší, protože je tam uvolněnější atmosféra, kdežto u profesionálů jsem měla mnohem větší trému, že jim něco zkazím, že to bude stát peníze... Ale každej mi vždycky opakoval, že ta nervozita nebyla vidět, tak je to asi fajn.

Snad je to opravdu tak, že čím víc člověk sbírá zkušeností, tím je lepší?!

PS: Odpoledne jsem šla nakoupit. Stavila jsem se na velikonočních stáncích a u jednoho stánku měli krásný velikonoční vajíčka a různý ozdoby. V momentě, kdy jsem si po půl hodině vybrala, jsem si pohledem na peněženku uvědomila, že možná nemám dost hotovosti, tak jsem se pána zeptala, jestli se dá platit kartou, a po odpovědi ne jsem pronesla, že kdyžtak půjdu vybrat. Nakonec mi nabídl, že si to u něj kdyžtak odpracuju, ať klidně zítra přijdu a ještě mi s sebou jen tak zabalil malou, ale krásnou mrskačku. Těšte se, hoši!

The post 10. 4. 2022 Dotočeno! appeared first on Idiotka.

Lidi zlatí,

minule jsem vám psala o castingu do studentskýho filmu, jehož výsledek mi z původně plánovanýho pondělí nakonec přišel ve středu v noci.

Nic jsem neočekávala, s ničím jsem nepočítala. A světe div se - ono to vyšlo!!!

Víc o tom zatím mluvit nebudu, dokud nebude natočeno a hotovo, ale FAMU, těš se, a Amíci též, protože to budeme točit s Američany z New Yorku.

So, wish me good luck, guys!

Dnes a denně chodím kolem plakátů. Všimli jste si, kolik jmen na těch plakátech vždycky je? Aby se vědělo, kdo na čem pracoval, kdo se kde vyzdvihl, čí je co práce. A všimli jste si taky, že tam je třeba práce toho, kdo kostýmy vytvořil, ale úplně tam chybí jméno toho, kdo kostým ušil, čí ruce tomu daly tvar…

To jméno tam může být z různých důvodů…právních, snažící se nalákat diváky a hlavně vědět, že ten někdo, je NĚKDO.

Za život potkáme spoustu jmen. Ne každý, ale hodně z nich v nás něco zanechá. Ať už je to zlost nebo úsměv na tváři, vzpomínky hezký i horší…

Co zanechá to moje?

Radost z premiéry. Konečně zase po dvou letech normální čas bez roušek, kdy se díváme na člověka jako na bytost tak nějak komplexně se všemi grimasami, kterými jsme byli obdařeni. A zase to příjemný objevování a seznamování se…

PS: Jsem expert v tom, že vždycky nechci na akcích tzv. zavírat a zůstávat poslední, ale nakonec se mi to trochu nedopatřením zas povedlo, i přestože jsem chtěla jít tak brzo!

Ave já! Ave lidi! Ave divadlo!

Díky živote!

The post 3/4 Ave já! Ave lidi! Ave divadlo! appeared first on Idiotka.

Buď odvážná a laskavá.

S knedlíkem  v krku a se zatajeným dechem stoupám po schodech nahoru do 3. patra, kam mě vede milá slečna. Lze použít výtah, ale nevyužijeme ho a já se tři metry za ní snažím dokázat, že mám dost dobrou kondičku, a že pro mě samozřejmě není problém schody div ne přelétnout. Když dojdeme do 3. patra, třpytí se tam v dálce výklenek, na který si v mžiku sedám, snažím se popadnout dech a začnu dýchat zhluboka třikrát, čtyřikrát, pětkrát za sebou... Uleví se mi a už mám jít na řadu. Milé obličeje, milí lidé, milé všechno. Řekněte to 4x jinak, máte nějaké otázky? a je to. Jsem venku.

Další casting do studentského filmu je za mnou... Jak moc úspěšný se dozvím v pondělí.

Když vidím americký herce, který do toho dávají úplně všechno, už na castingu bývají perfektně připravení a v ten moment jsou schopni předvést to nejlepší, co umí...říkám si, jak je to naše nastavení úplně jiný. Oni tam na tom place nechají všechno. Samozřejmě si uvědomuju, že je to z velké části tím, že oni mají čas a prostředky (především finanční) nad tou rolí přemýšlet, dát si čas na to se do ní vcítit, dostanou víc informací. Tady není čas na to věnovat něčemu celé dny, aniž by nemusel přemýšlet nad dalšími závazky, které ho brzdí.

Sama si říkám, jestli by se něco změnilo na mým postoji, kdybych se naučila text zpaměti (což je někdy docela těžký, když dostanu text večer předem, a to ještě třeba jen úryvek vytržený z kontextu), nebo víc přemýšlela nad tou konkrétní postavou a jejími přibližnými motivacemi.

Protože sama vím, že na castingu téměř nikdy nenechám tolik, kolik si myslím, že bych mohla. Což je docela frustrující. Ale těžko radit, jestli je to tím, že mě něco vnitřně brzdí (říkejme tomu různě, ať už nervozita, tlak, že člověk něco musí, netalent,…) nebo že nejsem dostatečně připravená.

A je to vůbec o tom? Nebo je to jen o tom spoléhat se na to, komu se kam typově hodíte? Protože co víc s úryvkem textu dokážu?

Rozhodla jsem se věnovat se jedné z nejtěžších uměleckých branží. Čekání na něco, co nikdy nemusí přijít, neustálé hodnocení a posuzování jak ze strany druhých, tak ze strany své vlastní.

Ale víte, jak to je…  Když už jsi se jednou rozhodla, tak do toho jdi!

Když už člověk jednou je, no tak má koukat, aby byl!" (J. Werich)

The post 27/3 Buď odvážná a laskavá appeared first on Idiotka.

Včera jsem se šla projít.

V lese je harmonie. Klid a ticho. Jen šumění nedalekého potoka, ptáci a zpěv.

Jenže mi to ticho přeruší člověk…ohlédnu se a za mnou jich jde dalších asi pět… Protože příroda je tu přece pro všechny… I přesto stihnu krátkou modlitbičku směrem k lesu a k nebi.

A příroda jen volala:

Proč si nevěříš?

A jak si mám věřit, když nic neumím v porovnání s jinými? Nic pořádně?!

Všechno má svou oběť! Chceš hrát? Hrej! Do roztrhání těla! Chceš hrát? Hrej!

Nemám sílu. Všechno, kde stojím, je vydřený. Proč se nikdo nedívá, co je za tím, a jen poučuje, jaká mám být?

Na ostatní nehleď. Každý má svou cestu.

Buď odvážná a laskavá.

Viděla svět takový, jaký by mohl být, kdyby k sobě lidé byli laskaví.

Jsem vysazená na americký pohádky, většinou se mi moc nelíbí… Ale náhodou jsem viděla novější verzi Popelky, která mě dojala tak, že u toho pokaždé, když to vidím, brečím.

Popelka, která neměla nic než jen svoje sny a přání, se s laskavostí a odvahou dostala dál než si ve své fantazii dokázala vůbec představit.

Ta krásná a pravdivá slova…

Odvaha a laskavost.

The post 20. 3. 2022 V lese appeared first on Idiotka.

Odteď o jeden další volný večer v týdnu míň. Středeční večery budou opět po dvou měsících patřit pravidelně mé milované francouzštině, kterou se učím pořád znovu a znovu od začátku. Ale myslím, že tady by se mi mohlo rekordně podařit jít i o něco dál! Těším se a mám zase chuť do učení. Třeba se jednou dočkám i toho, že budu moct plynule mluvit…ale to nepředbíhejme.

Je to malinko zase spojený i s tou touhou někam odjet… Ale to taky nepředbíhejme!

A včera casting do studentskýho filmu. Kdyby to vyšlo, skáču radostí do stropu, protože takhle fajn lidi jsem dlouho nepotkala. Ale kdyby to nevyšlo, tak jim stejně budu držet všechny palce, co mám.

Jinak hodně všeho. Hlavně hodně práce. A všeho kolem taky. Nezlobte se, ale já musím…

Nemyslím si, že pomoc se týká obecně nějaké charakteristiky národa nebo nějakého semknutí se. To je vždycky individuálně o lidech. Co nám však jako národu hodně chybí je střed. My jsme holt buď tak nebo tak. Kdo pomáhá, pomáhá moc a je blbec, a kdo nepomáhá moc nebo nepomáhá vůbec, je taky blbec.

Pamatujete se? S covidem to bylo úplně stejný. Buď nosíš roušky a očkuješ se = jsi blbec, nebo nenosíš roušky a neočkuješ se = jsi taky blbec.

Nebo další příklad kohokoliv z řady umění: máme ho rádi, dokud ho ale není moc, v ten okamžik ho začneme nenávidět a prskat na něj, jak se nám zošklivil. Jinde po světě fanoušci jezdí za svými oblíbenci, aby je mohli vidět, a my tady po nich, když se nám přejí, hážeme kamenem.

Nic mezitím. Pokud je pro náš národ něco specifický, tak to rozhodně není semknutost ve vyhrocených situacích.

Na tohle bych si spíš dávala pozor. Jen ukazujeme prstem na viníky, značkujeme a soudíme.

Ale jako národu se nám úplně vytratil jakýkoliv dialog. Jestli tu teda vůbec kdy byl…

The post 13. 3. 2022 Dialog appeared first on Idiotka.

Skoro polovina března! Lidi zlatí! Kdo to kdy viděl!?

Taky to tak máte, že kolikrát ani nevíte, co jste dělali, že to tak uteklo? A pak když si dáme jeden den sami pro sebe, tak div nemáme výčitky promarněnýho času. No není to šílený? Ale řekněme si upřímně - jak jsme rádi, že nic nemusíme? Já nevím, jak vy, ale myslím, že je hodně důležitý to dělat...i jako duševní očistu.

Neříkám přivírat oči nad tím, co se děje. Týká se to nás všech. Pomáhejme si, jak to jen jde, mějme soucit, představme si to i z druhé strany, že by se něco takového dělo nám...ale zároveň nezapomínejme žít i tady teď. Víc se k tomu vyjadřovat nechci, protože myslím, že už je toho dost a lidé ví sami nejlíp, co mají nebo mohou dělat / nedělat.

U mě poslední dobou taková horská dráha trošku...asi jako u hodně lidí...nejdřív všechno hezký...rozhodnutí vyplývající z mýho nejlepšího svědomí...a pak bumbác. Například jsem zjistila, že někomu, komu jsem mohla vždycky napsat, už napsat nemůžu...už ne.

Kolikrát si holt do života přitáhnu lidi, kteří v něm mají jen vymezený čas nebo u kterých pak zjistím, že už ve svým životě nechci (nebo oni mě). Dlouho pro mě nepředstavitelná věc. Vždycky jsem lpěla na každým vztahu, i kamarádským. Jenže jako každej mám přece právo si vybrat. Mám právo opustit lidi, se kterými nemám už dobrý pocit jako dřív. Mám právo se rozhodnout podle sebe. Ale nejtěžší je se s tím vyrovnat a ustát si to. A to i v opačném případě. Přijmout, že si za to můžu já sama, že nejsem víc extrovertní, možná i tolerantní a nemám kupu přátel.

A pak už to šlo jedno za druhým... Svět se zbláznil. Živý sny, ve kterých si neodpočinu...

Za půl roku mě čekají větší či menší změny. Ale o tom se včas dozvíte...

Držme si všichni palce a mějme se rádi!

The post 6. 3. 2022 (Ne)promarněný čas appeared first on Idiotka.

Aaaaaaaa...takhle jsem se dlooooooooouho...nevyspalaaaaa...

Co?! Kde to jsem?! Co to je? Tady to neznám!

To mi šumí v hlavě nebo se mi to jen zdá, že někdo volá?!

Vrať se, vrať se!

Ale nikde nikdo... Snad je to jen v mý hlavě...

Chci jít. Chci se zvednout a jít, ale nemůžu. Nejde to. Leží na mně hromada čehosi...fuj, to je odporný... Mačká se to na mě a divně to smrdí!

Tak, sakra, kde to jsem? Co to znamená? Kde je můj věšáček?

Halóóó! MA-MÍÍÍ! Slyšíš?!

Ležím tady...asi na zemi...v tmavý místnosti...

Hodilas mě sem jako kus hadru?! Nebo o co jde?!

Z druhý místnosti slyším divný zvuky. Takový jsem slýchávala, když se v koupelně pralo prádlo...říkalo se tak tomu myslím... Vždycky jsi mě pohladila a říkalas, že já ne, že já nesmím. Že je na mně nejhezčí právě to, jaká jsem, že kdybys mě vyprala, ztratila bych to kouzlo...vlákýnka by se povolila...barva by pustila...celá bych se rozpadla.

Tak kde jsi?! Ty ses na mě vykašlala! Takže jsem pro tebe byla taky jenom kus hadru!

Copak jsi na mě docela zapomněla? Kolikrát jsme kde spolu byly, co jsme se nacestovaly, co jsem se tě nahřála, jak jsi mě brala s sebou i tam, kams nemusela? A kde jsi teď? Copak to všechno bylo nic? Odhodila jsi mě bůhvíkam, možná ani sama nevíš... Takhle ti na mně záleželo?!

Ach jo, klid klid, výčitky nikomu nepomůžou... Možná sis jen někam odběhla a brzo se vrátíš. Nezlob se...jenom se bojím. Nebyla jsem takhle dlouho sama bez mýho vyhřátýho místečka...a bez tebe...

Divný zvuky (asi té pračky nebo co) přestaly... Konečně! Až mě z toho málem rozbolela hlava...

Maminko, přijď brzy...já se bojím...

Ale co to! Ne! Nechte mě, sakra, okamžitě mě pusťte! Au! Víte, jak to bolí?! Mačkáte mě - au - jak sardinku - Slyšíte mě?! Kde to jsem?! Zas taková tma! Já se bojím! Mám strach! A ten puch všude kolem - co to je?! Snad to není - ??

Ne ne ne! Nezavírej ty dvířka, nezavírej ty dvířka! Já se přece nemůžu prát, slyšíš?! Nemůžu se prát!!

Mamiiiiiiii! Pomoooooooc!

The post 27/2 Monolog z(a)tracené šály appeared first on Idiotka.

Člověk musí snít víc na co má.

Zrovna jsem dodívala dokument o Miloši Formanovi. Neskutečně toho člověka obdivuji.

Další týden za námi… Budu se opakovat, ale mám fakt pocit, že to letí…

Ale! Děje se. Jediná slova.

Děje se.

Nic víc.

Mám víc, než jsem čekala. Ale snad tolik, kolik si zasloužím za vynaloženou aktivitu.

Včera natáčení reklamy. Pocity z ní? Skvělé. Než zapojím hlavu a začnu se analyzovat.

Věřit či ne?

Pídit se po detailech?

Chtít vědět pravdu za každou cenu?

Takže už se neptám a neanalyzuju. Jen si užívám přítomnost a jsem.

Prosté bytí a vděčnost za všechny lidi kolem.

Pro mě je největší úspěch to, že dokážu reagovat. Že je možnost to ze mě dostat. Že jsem třeba nervózní, ale dokážu to ovládnout.

Ale že všechno chce čas a trpělivost. Že zkušenosti dělají učitele.

Smiřme se s tím, že v určitý moment v určité situaci víc udělat nemůžeme.

The post 20. 2. 2022 Prosté bytí appeared first on Idiotka.

Je to tam!

Nevěřila jsem. Tolik jsem se bála rozkliknout mail... Pořád tomu nemůžu uvěřit, ale ten casting z minulýho týdne fakt vyšel!

Ne, neuvidíte mě v televizi. Ale máte-li děti, pak možná v internetové televizi pro děti. Ale, ať nic nezakřiknu! Uvidíme!

A pak to vystoupení s folklorním souborem. Taková tréma jako nikdy.

Jdu na jeviště. Předtím se rozhlížím po šatnách, kde mají svá místa herci a herečky, kterých si moc vážím.

Nervózní z prostoru, z lidí kolem, z očekávání, které bylo největší právě ode mě samotné. Mnohdy jsem na sebe fakt moc přísná. Nejsem zpěvačka, nemám techniku, a přesto jsem od sebe vyžadovala stoprocentní výkon soustředěný na zpěv a mini choreografie (ale opravdu mini). Přesto pro můj mozek, kterej není zvyklej na to pamatovat si jakýkoliv pohyb, to byl skoro zázrak, že zrovna to se mi povedlo líp než zpěv.

Snad proto, že hlas je někdy těžký ovládat. A já ho v ten moment neovládla. Tréma a strach ovládli mě. Přitom to ani zdaleka nebyla první zkušenost, kdy jsem stála na jevišti v divadle, a to se toho ode mě očekávalo mnohem víc. Ale bylo to poprvý v Praze, v Dejvickým divadle, s lidmi, který obdivuju pro to, co umí a dělají tolik let. A v hlavě ten silnej pocit, že nechci zklamat.

Nechci! Nechci!! Nemůžu!!!

Zklamala jsem, když tam pár tónů nebylo úplně čistých?! Když jsem měla tři zkoušky?!

Ne. Aspoň ne sebe. A to je to nejdůležitější. A podle reakci ostatních ani je ne.

Naopak mě to učí větší lásce a trpělivosti k sobě samé.

Pac a pusu zas příští týden a mějte se rádi.

The post 13. 2. 2022 Tréma a strach jako nejlepší učitel appeared first on Idiotka.

2a1jsou3

Uviděla jsem auto s touhle značkou a dost mě to pobavilo. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažila udržet v hlavě dvě choreografie, jeden kratičký dialog a písničku.

Tento týden byl zabijáckej…já ještě nevyspaná z neděle, kdy jsem vstávala po 3 hodině ráno, jsem se každej den učila na casting, kterej měl proběhnout ve středu.

Co bych vám povídala. Casting šílenej. Moc milí lidi, ale moje nervozita dosáhla nejvyššího stupně. Takže i když jsem se snažila si vsugerovat, že jsem nejlepší, a že jsem nejvíc připravená, nefungovalo to a moje tělo to vědělo. Situace se maličko zlepšila ve chvíli, kdy jsem musela chvíli čekat na předchozí uchazečku, která zrovna zpívala těžkou písničku ze zadání. Nevyzpívala to. Moje zlý já se zatetelilo blahem, že když to nezazpívám, tak se nic nestane, že s tím tak nějak asi počítají.

Prvně se řešil problém s portem, protože Deniska chtěla být za profesionálku, a tak si vzala sukni, jenže bez kapes. Nakonec se zadařilo a přišlo na řadu focení a pak mluvení o sobě. Čekala jsem, že řeknu jednu větu, ale to nestačilo, takže jsem z prázdné hlavy a s knedlíkem v krku, což není moc dobrá kombinace, lovila, co jsem studovala, vysvětlovala, proč jsem nestudovala na JAMU nebo na DAMU (jak jen slušně říct, že mě tam nechtěli?!), kde pracuju, proč, co dělám ve volným čase…no uf. Po rozhovoru si říkám, že už musí mít jasno. Zvorala jsem to hned od začátku.

Pak přijdou na řadu dva úryvky choreografií se zpíváním. U první jsem zůstala na pár vteřin stát, protože mi úplně vypadlo, co mám dělat. V té chvíli mi v hlavě zatroubilo to auto s tou skvělou značkou - co si holt nepamatujete, to z té hlavy prostě nevydolujete. Druhá už byla o malej fous lepší.

A měla přijít písnička. Nezapomněla jsem utrousit poznámku, že je opravdu těžká. Ani nevím, jak je to možný, ale když jsem skončila, je fakt, že jsem sama byla překvapená, že mi tou nervozitou neselhal hlas, byla jsem si celkem jistá a nasadila jsem to tam nejlíp za celou dobu, co jsem si to zkoušela. A dostala jsem pochvalu a větu o tom, že jsem je překvapila.

„Poprala jste se s tím velmi, velmi dobře.“

UF! Děkuju! Tak se to moje skřehotání doma v bytě a i doma před maminkou vyplatilo. Mimochodem, ani ona nevěřila, že to zazpívám!

V té chvíli se ve mně trošičku ozvalo sebevědomí a říkala jsem si, že ten poslední dialog dám určitě nejlíp ze všeho. A asi jo, nebo za mě to byla nejjistější část.

Někomu se to líbilo slovy pěkné, jiný mi řekl, že to na hlavní roli typologicky není. Ale zatím stále čekám na výsledky.

Řeknu vám, i kdyby nic, tak chodit na takový castingy je pro mě ta největší škola!

Trochu mě to všechno samozřejmě nutilo zamyslet se nad tím, že nikdo ve mně nevidí potenciál na první dobrou a pořád jen překvapuju, ale jak by taky ne, když to v sobě ještě nevidím dost ani já sama, že? Asi je to lepší než naopak…

The post 6. 2. 2022 Dva a jedna jsou tři, zapamatuj si to! appeared first on Idiotka.

Jdu na odběr krve. Na odběr, po kterým mám ještě po týdnu zmodralou ruku, ale to v tuhle chvíli ještě nevím.

Obloha se pomalu začíná připravovat na rozednívání se, ale ještě je tma. Sníh se mi leskne v očích a já mám pocit, že všechno na světě je tak krásný a čistý...

Pak se na obloze vyrojí pár nadýchaných červánků. Nejprve se jejich červená záře dotkne vilky tyčící se nad městem, kterou jsem si před leta vysnila jako moje budoucí bydlení, a po chvíli se rozvine po celém městě.

Zázrak nového rána je opět na světě.

Hlavou mi běží, zdali mám vůbec ráda rána?

Jak krásně mi je, když se můžu zahalit do tmy... Jak paradoxní je, že mám zároveň po mnoho let tak velkou touhu věnovat se herectví. Snad jsem to právě celá já, plná paradoxů, o kterých vím a učím se je přijímat.

Do toho myslím na události posledního týdne, kterých bylo až dost. Vydání videoklipu, o kterým jsem psala minule, myslím na gentlemany, na který mám poslední dobou opravdu štěstí, za což děkuju někam nahoru, protože moje staromilská duše se tetelí blahem! A tak myslím především na mladíka, který mi ve vlaku podal seshora batoh, a taky na mladíka, který mě chtěl opět pustit si sednout v MHD a pak se ještě ujistil, že to neberu nijak špatně.

Říkám si, jak je ten život krásnej, když neplánujete a neočekáváte, a ze dne na den jedete na focení reklamy, později vás čeká i natáčení. Samozřejmě přemýšlíte, jestli ta reklama je zrovna dobrý tah, ale lepší něco než nic?! Kdoví, co je dobře a co špatně. Ale když jste byla záskok, kdyby něco, a ten záskok na vás došel, nedá se to brát jako náhoda?!

A tak příští týden začněte s naději, že když životu dáte volnou ruku, odvděčí se vám plno překvapeními!

The post 30. 1. 2022 Neplánovat, neočekávat appeared first on Idiotka.

Tak konečně to může ven! Jak ten novej rok krásně začal!

To jsem tak jednu nedávnou středu byla na natáčení a výsledek je k vidění níže.

Ano, chápu, že pro hodně lidí to může být dost kontroverzní, čímž Daniel Landa bezesporu je a vždycky byl. Ale já ho mám ráda a byla to pro mě neocenitelná zkušenost a tím tématem jeden ze splněných snů, který se nedá popsat. Tomuto tématu se věnuju víc jak deset let a být, byť na pár vteřin, jednou z popravených, je víc než pocta spojená s pietní vzpomínkou a zkušeností s osobním rozsahem.

Ve videoklipu, který vypovídá výhradně o lásce Josefa Gabčíka a Anny Malinové, jsem měla ztvárnit Marii Kovárníkovou, přítelkyni Jana Kubiše. Tematicky a vůbec vším to do sebe tak zapadlo, že jsem přesně věděla, o čem to je, kdo je moje postava, co prožívá atd. A moc jsem si to užívala. Všechno. Prostředí, lidi, tématiku. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem se při něčem takovém cítila tak jistě.

Na celé té zkušenosti mě mrzely jen dvě maličkosti:

• že jsem nemohla ukázat víc emocí. Ale to je jen o tom, že když už jsem tomu tématu byla tak blízko, chtěla jsem ukázat i víc. A to taky proto, že mám pocit, že veškeré mé zkušenosti ve filmu nebo v seriálu se týkaly jen toho, abych byla milá a usmívala se. Bez hlubších emocí. I když, i radost je přece emoce?!
• že jsem to v sobě nemohla dostatečně doprožít, protože jsem hned musela řešit covid (téměř dva roky moje nová a spíš nešťastná náplň práce).

A tak se stalo, že jsem plná dojmů usnula, a obletěl mě silnej pocit, že bych se snad nechtěla probudit. Abych v sobě mohla uchovat to, co jsem měla včera. Protože dneska mám pocit, že mi to realita odvála. Že jsem se vzbudila úplně do jinýho rána, do jinýho světa.

A tak moje kreativní mysl v onu středu povytáhla bradu, aby se podívala, jak to tam venku vypadá, a zase spadla hluboko dolů.

A víte co, doprožila jsem si to o víkendu. Já se nevzdám!

https://youtu.be/g_8nMu1f1Cc

PS: Pamatujte si, že kdybych tady jednou nebyla, pak je to proto, že jsem se vrátila do mýho minulýho života někde jinde…a to jsem si sama vybrala.

The post 23. 1. 2022 Anička Malinová appeared first on Idiotka.

SIL-NÉ emoce posledních dní, kdy se stala spousta věcí, který jsem vůbec nepředpokládala. A víte co? Všechny jsou pozitivní! Alespoň myšlenkově určitě.

Takže, sepíšu to do bodů, bude to tak přehlednější:

Událost č. 1:

Domů do Brna jezdívám vždycky vlakem. Nejčastěji jsem využívala České dráhy – Hoj, jestli se tam potkáme! Ale časem jsem zjistila (jak víme, na dopravní průzkumy jsem expert), že Student Agency je rychlejší. Já totiž naopak vždycky volila klidnou jízdu, kdy mě jednou zkontroluje průvodčí a nepotřebuju k tomu obrazovku s filmy nebo seriály. Ale standard je holt standard. Naopak jsem chtěla klid, aby se mě nikdo 3x neptal, co chci. A ke svýmu překvapení jsem zjistila, že ten vlak je většinou opravdu načas a nemívá zpoždění. Tak snad to teď nezakřiknu!

Událost č. 2:

A o tom budu mluvit příště, dokud to nebude oficiálně venku. Ale prozradím, že jsem natáčela!!!

Událost č. 3:

Dokázala jsem si sama zprovoznit fotogalerii, kterou můžete vidět zde:

http://idiotka.cz/fotoblog/

Udělalo mi to obrovskou radost, protože se člověk nestává závislým na cizí pomoci, ale ví, že s trochou vůle si poradí i sám! Co bylo za tím naštěstí nikdo nevidí…

Událost č. 4:

Mám kolem sebe lidi, kteří mě podporují v mých záměrech a jsou při mně. A já děkuju, že vyjdou na světlo vždycky, když je potřebuju.

Událost č. 5:

Zpětné ocenění z předchozí práce. Udělalo mi to radost, né že né. Tak si, holka, věř!

Událost č. 6:

Tak abyste věděli, ta doprava vůbec není tak špatná, jak jsem si myslela a jak jsem o ní minule psala. Asi poprvé v životě se mi stalo, že jsem nastoupila do MHD s plnými taškami do nejzadnější části, kde jsem si vše v klidu opřela a v tom vidím, jak kluk vstává ze svého místa a nabízí mi, abych si sedla. Ne! Nevypadala jsem tak blbě a nevypadám na 50. Ten muž se zkrátka a dobře projevil jako opravdový gentleman.

Událost č. 7 (spíš pod čarou):

Nově nám kousek od baráku přidělali desku na památku narození Milady Horákové v onom domě. Krásný a zároveň citlivý kolem toho chodit!

Událost č. 8 (určitě pod čarou):

Zjistila jsem, že jsem si neskutečně oblíbila rockový/beatový hity 60. a částečně 70. let. Hendrixovi, Jefferson Airplane, písničce Andromeda od Špinarky a dalším ZDAR!

A ostatním pac a pusu.

Mějte krásnej týden.

The post 16/1 Pozitivní vývoj appeared first on Idiotka.