Fotopátračka.cz

Nic není lepšího než slyšet, že mám krásný hlas!

Já, já, chápete to? Já, která se z toho léčím už tolik let... Z těch mých obav o můj hlas...předsudků, komplexů...

Děkuju, děkuju, děkuju!

Vážím si toho, že mám kolem sebe lidi, kteří mi neustále dodávají odvahu a podporu.

Slyšela jsem nádhernou větu ve filmu, kde na zvonu byla vytesána tato slova:

Volám živé, oplakávám mrtvé.

Byl to film o stáří. Nezralé maliny. Je to zvláštní, ale všechny možné filmy, kde je násilí a smutek - takové ve mně vyvolávají emoce, ale zvládnu se na to dívat.

Nezasloužená a nespravedlivá smrt je pro mě zároveň něčím hrdinná, některými i dobrovolně zvolená.

Filmy, kde figuruje stáří, blížící se smrt, konec, lítost nad tím, co jsme mohli a co jsme neudělali - to jde u mě vždycky přes slzy. Asi proto, že stáří umí být krásné, ale taky dlouhé...

The post 31. 7. 2022 Mám krásný hlas! appeared first on Idiotka.

Je to celý jak zahalený tmou...

V srdci vím, že to všechno bylo správně a přesně tak, jak mělo být.

V hlavě propast a zmatek. Hlava není tak důležitá...hlava jen vytváří myšlenky a domněnky, říkám si.

Jenže když náhodou omylem uvidím naše společný fotky, i srdce zapochybuje a zapláče. Jsem tam tak rozchechtaná a Ty se na mě díváš tak, že mě chceš políbit.

Momentka. Poslední. Šťastný moment. Možná poslední okamžik, kdys to asi chtěl doopravdy udělat.

Teď už líbáš někoho jiného. Teď už svými polibky dokonce dáváš lásku i vašemu společnému dítěti.

Kdybys jen věděl, jak moc jsem toužila vědět, která to dokázala. Která mi Tě odloudila... Abych věděla, komu vděčím za tolik slz a přemáhání pocitů zrady a hořkosti.

Jenže já vím, že za ně vděčím jen Tobě.

A to ačkoliv stále platí, že Ti nic nevyčítám.

Ale jak moc jsi mi ublížil, o to víc na Tebe nemůžu a ani nechci zapomenout.

Chtěla jsem Tě nějak potrestat. Jakkoliv. A tak jsem stála hrdá a udělala jsem krok, který sis nedokázal ani představit, že bych bez Tebe v ten moment udělala.

Dnes jsme každý někde úplně jinde. Jsem si téměř jistá, že si nevzpomeneš. Ani jednou. Že nemáš důvod.

Ale já jsem Ti vděčná. Jsem Ti vděčná, že to za mě byla láska. Za poznání toho, že to umím...

Snad i za připomenutí toho, že umím zářit jako hvězda na nebi.

Kdybys tak věděl... Kdybys tak...

Ale Ty si to nikdy nepřečteš

Teď se cítím slabá. Ale já vím, že to tak má být. Že nelituju, a že děkuju.

PS: Původně jsem chtěla psát úplně o něčem jiným... Chtěla jsem maličko popsat zážitky z mýho prvního (a dost možná posledního) poznávacího zájezdu. Ale zjistila jsem, že by to vesměs nebylo nic moc zajímavýho, tak se s vámi podělím alespoň o pár fotek. Brzo na fotoblogu a jedna hned tady.

PPS: Nebojte se. Však já zase jednou budu psát optimističtěji...

The post 17. 7. 2022 Hvězda na nebi appeared first on Idiotka.

Tak jo...minule jsem to hezky načala, tak dnes s pravdou ven!

Psala jsem o tom, že měním práci a nevím ještě, na jakou jinou práci. To je pravda a vše zůstává. Nemůžu se totiž rozhodnout, mám pocit, že i když mám radost, že něco třeba vyšlo a někde by mě chtěli, není to úplně ono. Mám pocit, že bych se měla ještě rozkoukávat...

A teď odpověď na nejčastější otázku: Proč opouštíš lukrativní místo v Baletu Národního divadla?

Uvědomuju si, že už asi prestižnější práci mít nebudu. Respektive ne tak honosnou, s tolika lidmi, s tak velkým souborem. Nevím, kolikrát v rámci své práce ještě za svůj život budu moct stát na jevišti Národního divadla, Státní opery nebo Stavovského divadla (byť coby tichý pozorovatel). Je možné, že nikdy.

Ale přesto jsem potřebovala změnu. 

Stejně jako ostatní (ať už jsou to tanečníci nebo jiní umělci), stejně tak i já si chci kolem sebe vytvořit novou rodinu. Kamarády, které spojuje stejný zájem a chuť. Stejná startovní čára. Ovšem ty nemůžu najít, pokud jsem každý den v kanceláři a nemám na nic dalšího energii. Protože já ji opravdu neměla. Samozřejmě je možné, že najdu jinou práci, kde tu energii mít opět nebudu, protože jak se s oblibou říká: všude je něco. Ale taky je možné, že to bude naopak. Třeba přijde něco, co mě bude naplňovat. Kde mi ještě zbyde energie na to věnovat se i něčemu dalšímu. Kde si budu moct být svou vlastní paní.

Děkuji všem, kteří v kancelářích pracují, a věnují se tomu, aby jiní mohli - obdivuji to a taky to, když jsou na jedné pozici několik let. Ale nejsem to já. A nebyla bych to já. Byla bych jen tělo bez duše, postupem času čím dál protivnější a unavenější.

A ta moje dušička se chce už několik let ubírat jiným směrem. A nepotlačím to a nepotlačím. I když se můžu snažit sebevíc. A já už ani nechci.

Ona správná chvíle na měnění práce není nikdy. Doba a společnost spějí někam, o čem nemáme ani potuchy. Nikdo neví, co bude za půl roku, za rok. Ale co můžu ovlivnit je rozhodovat se na základě mé intuice a potřeby. A ta mi říká, že to mám zkusit teď. Že je ten čas, a že to cítím jako správné rozhodnutí. Prodchnuté slzami, pochybnostmi a emočními propady, ale zároveň mi cosi uvnitř dodává naději.

Moje cesta může být jakákoliv. Po třech letech něco končí a něco jiného začíná. Nevím, kam mě zavede, ale těším se z toho, že budu mít to, co mám...

The post 3/7 Změna práce appeared first on Idiotka.

Měním práci. Měním práci, ale ještě nevím, na jakou jinou práci.

Jistoty jsou v životě blbost. Neexistují. Nikdy žádné. Ani slib, ani slavnostní slib, ani jakýkoliv jiný slib. Vždy se to dá porušit a je jen o důvěře, na kolik věříme tomu, že se to nestane. Ale jistota jako slovo neexistuje. Přitom si vezměte, jakej význam mu přisuzujeme. Něčemu, co neexistuje!

Chtít mít jistotu, že půjdu tam a tam, že budu mít práci odtam a odtam, to je sice skvělý, ale co si víc užívat i nějaké nejistoty?

Co mezi námi stojí?

Co stojí mezi mnou a Tebou?

Kdy se ke mně vrátíš?

Někde jsem Tě nechala na půli cesty...možná jsem si Tě dost nevážila. Možná jsem na Tebe chvilku zapomněla a myslela jsem si, že jsi něco samozřejmýho.

Nevěděla jsem, jaký to je, když o Tebe přijdu...

Samozřejmě, mám choutky idealizovat si to, co bylo. A přitom ono nic nebylo. Nic nebylo hezčího, nic nebylo růžovější o víc než je to teď. Teď se jen víc upínám k tomu, že musím: že musím být šťastná, že se musím znovu zvednout.

Upadla jsem do nějaké letargie neúspěchů, ve kterých se topím.

A chybíš, moje láskyplnější, sebevědomější já...

The post 26/6 Jistoty appeared first on Idiotka.

Moje nejmilejší maminko,

nevím kolikátého je. Nevnímám dny, natož hodiny. Název místa se mi dávno vytratil z paměti jako všechno. Živořím jen ze vzpomínek, které mi v mysli naskakují živěji než kdykoliv předtím…

Už když jsem byl malý, věděl jsem, že jsi ta nejúžasnější máma pod sluncem.

Ode dne, kdy jsem prvně přišel s roztrhanými kalhotami, které nevydržely moji honičku s kluky ze školy, nebo moji první a poslední rvačku se spolužáky.

Pamatuji si, jak jsem se vrátil s pláčem, že jsem slaboch, protože mě přeprali. Škytal jsem a naříkal, a Tys mě utěšovala, že jich na mě bylo víc, a tak vyhráli silou převahy. Aniž bych to v tu chvíli tušil, dodala jsi mi do dalších let sílu a odvahu, o kterých jsem věděl, že nechci promrhat pláčem a lítostí nad tím, že jsem nevyhrál. Od té doby jsem se cítil vnitřně silný a věděl jsem, že můj soupeř může být v přesile, ale nikdy nesmí zlomit mého ducha.

Věděl jsem, že jsi nejstatečnější žena, co znám. A podle toho jsem se snažil jednat. Míra je celý Ty. Věděl, kdo jsi, má toho v sobě po Tobě tolik… Proto také utekl a přihlásil se do armády. On věděl, že bojovat se musí.

I když jsem z Tebe cítil tu nezdolnou hrdost, že Tvůj syn bojuje za naši vlast, zároveň jsem z Tebe vnitřně cítil úzkost a každodenní obavy, že o něj přijdeš, že už ho nikdy neuvidíš. Nikdy jsi to nedala najevo, ale já viděl v Tvých očích ještě větší strach při pomyšlení, že bych chtěl odejít stejně tak jako on. Jenže Ty jsi věděla, že Ti chci pomáhat tady. Že tu mám Věrku, kterou bych za nic na světě neopustil…

Když jsi ji viděla poprvé, byla jsi nadšená. Vím, že jsi se bála, že v této době není vhodné uvažovat o svatbě, a že je nebezpečím přivést do takové doby snad i dítě, ale zároveň ten záblesk světla v Tvých očích, ta naděje, že jednou bude svět v pořádku, že budeme žít ve svobodě, věděla jsi, že to všechno převýší veškerý náš člověčí strach a dosavadní bolesti…

Všichni jsme Tě obdivovali. Byla jsi pro nás světlo na cestě životem, který jsme přes Tvou horoucí lásku a statečnost nevnímali jako něco nebezpečného. Byla jsi pro nás nadějí, že jednou bude opět svítat… Byla jsi pro nás odvahou, která neuvadá, jen roste.

Když jsem se dozvěděl, že jsi nemocná, mé kroky okamžitě a neochvějně mířily za Tebou. Ne proto, že to stálo v tom telegramu, ale proto, že jsem Ti sám chtěl být na blízku. Tolik jsem se o Tebe celou cestu bál.

Kdybych mohl, řekl bych Ti nastotisíckrát to, co my muži tak málo ženám někdy říkáme. Nejvíce si vyčítám, jak už to tak bývá, že jsem Ti častěji neopakoval, jak moc Tě mám rád.

V poslední chvíli chci před Tebou, před Bohem, a snad i sám před sebou hrdě stát. Nevím však, mám-li na to právo. Nic jsem si nikdy nepřál víc, než být jako Ty. Odvážná i ve chvíli nesoucí na bedrech stín smrti. Obstála jsi se ctí a odešla jako pravá hrdinka.

Já…já se Ti omlouvám. Ano, maminko, omlouvám se Ti, že jsem nevydržel víc. Že se mi podlomila i tak bolestí otupělá kolena, a že jsem nemohl ten pohled snést…

Zemřít. Odejít z tohoto světa, který pamatuje tolik bolesti a utrpení… Odejít tam, kde na mě čekáš Ty, a další spousta blízkých a nejbližších, kteří, z celého srdce v to doufám a modlím se, že mi odpustí, neboť vědí, že jsem neměl na vybranou…

Vědí, že kdybych mohl unést víc, unesl bych. Že mi Bůh naložil tolik, co jsem mohl zvládnout.

A to, že jsem Tebe mohl mít za svoji mámu, byl od něj ten největší dar.

S láskou a bezvýhradnou úctou věčně Tvůj syn

Aťa

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nejedná se přímo o moji vzpomínku. Moje matka se nejmenuje Marie Moravcová a já nejsem Aťa Moravec. Hrdina, který nepředstavitelně mnoho zkusil...

Toto svědectví je však něčím, co by mělo být uchováno po mnoho generací jako vzpomínka nás všech. Dotýkajících se nás všech. Nás dcer, synů, otců a matek. Morálky, odvahy a statečnosti. Je to víra v lepší svět, který budujeme roky, desetiletí, stovky i tisíciletí společně.

Nepřestávejme ani dnes.

The post 19/6 K osmnáctému červnu… appeared first on Idiotka.

Poslední týden se nesl v duchu práce. Práce, natáčení, práce, natáčení atd., v pátek výdech a o víkendu největší. Potřebovala jsem být sama a nadechnout se.

Natáčení bylo skvělý. Dotáčel se další studentskej film, kterej jsme měli roztočenej z května. Moc se těším, až bude venku, ale to bude chvíli trvat.

Bylo zvláštní, jak v kombinaci s prací, i přesto, že v podstatě já jako herečka tam nedělala nic fyzickýho, nic jsem nechystala a o nic jsem se nestarala, jsem se neskutečně vyčerpala. Bohužel mám pocit, že je to z velký části prostředím v práci.

Je to zvláštní, ale i když už se ví, že tam budu končit - a jo, vlastně, zapomněla jsem vám to říct, jen se řeší otázka kdy a pak tadá zase dál (byť nevím kam) - cítím se tam pořád hodně svázaná... Bohužel mi tím pádem ani to natáčení nedodalo energii...sice jsem vděčná, že jsem byla mezi úplně jinýma lidma v jiným prostředí, ale jakmile jsem se vrátila do práce, byla jsem zase tam, kde vždycky... Pod nějakou pomyslnou kontrolou (a asi jen mou vlastní), hledáčkem, jestli se dost na všechny usmívám, jestli jsem na někoho náhodou neudělala nějakou pózu, která se někoho dotkla, jestli jsem náhodou neměla zrovna špatnou náladu, a tisíc dalších jestli. Protože věřte nebo ne, ale jsou lidi, kteří mě nemají rádi, protože jsem na ně prý byla třeba jednou protivná. Protože, světe, div se, nejsem stroj.

A já jsem si tak vlastně celkově uvědomila, že se spíš cítím pod tlakem, že zaujímám pózu tak, aby všem ostatním bylo dobře, ale nehledím na sebe. Pak se kontroluju v určité společnosti tak, že chci kolikrát něco říct, ale nakonec to radši spolknu nebo řeknu úplnou blbost.

Vlastně se s tím hodnocením asi nějak potýkám celej život. Na herectví se prý nehodím, protože na to nemám dost ostrý lokty. Což je pravda, ostrý lokty fakt nemám. To, že mám nějakou empatii, je mi evidentně k ničemu. Ale víte co? Mě štve často něco. Nespravedlnost, dolejzání někomu někam, předstírání lásky, vtíravost, využívání dobroty lidí - to je ale obecnej jev. To s herectvím nemá nic společnýho. Znamená to, že budu trpět v každé profesi?

Což teprve, když vypadám jako šmudlík, tak proč by to na mě někdo nezkusil, jestli jsem dost hodná, jak vypadám, a může mě k něčemu pro svůj prospěch využít? Víte, co to znamená? Že mám teď tak nějak pocit, že bych měla nějak obhajovat, že mi v určitých situacích nejde o nějaký materiální hodnoty, nebo ne že bych nechtěla pomoct nebo vyhovět, ale jde mi třeba jen o spravedlnost, slušný nebo férový chování (zároveň i moje zastání), ale výsledek z toho je, že se z toho já cítím špatně, a že si už do budoucna dost možná u těch lidí neškrtnu?! To je přece šílený!

Někdy mám opravdu pocit, že se svět naprosto zbláznil. Kdo určuje tahle divná pravidla??

Nevím, proč jsem si zrovna tuto cestu vybrala. Je možný, že nakonec půjdu úplně jinudy, možná to opravdu pro mě není... Někdy mám pocit, že si v životě vybírám všechno to, kde něčeho nemůžu víc dosáhnout. Jakože si vybírám nereálný cíle a mým celoživotním údělem je pak být zklamaná, že se to neplní... Je to taky jako se vztahy, když si vybírám někoho, koho nemůžu mít, kdo mě nechce nebo někoho, kdo není ten pravej. Je to opravdu zvláštní...

Na druhé straně, přece nic není nemožný, no ne?!

Co je ale důležitý je umět nechat věci plynout a věřit, že o nás bude postaráno. Nevím, kde se vzalo, že dnes člověk lpí výhradně na materialismu a na strachu, že něčeho nebude mít dostatek...

Poslouchala jsem jeden zajímavej podcast o výchově dětí...a tam bylo celkem trefně poukázáno na to, že se ve školách učíme všechno...chemii, matematiku, obory, který třeba nikdy nebudeme potřebovat. Ale absolutně se tam neučí něco z psychologie (okrajově asi ano, asi v občanské nauce?), ale pán to hodně přeháněl, mluvil o sebevědomí, o předmětu, jak se mít rád a tím pádem mít rád druhé, o laskavosti, trpělivosti, píli, snaze... Já si nemyslím, že by toto měli dětem předávat učitelé, myslím, že by to mělo jít od rodičů, ale jakoby toho dnes nebyli schopni nebo jen zcela výjimečně. Vlastně je mnohem jednodušší nechat vyrůst OSOBNOST, která si jde za svým a nevidí napravo, nalevo. Ale když to nemají od rodičů, třeba by to ve školách mělo ten správnej efekt. Protože je pravda, že dřív to možná nebylo potřeba, ale dneska by to možná dobrý bylo. Právě proto, kam jsme se jako lidstvo posunuli. A jak moc se díky internetu vytrácí osobní kontakt a nějaká schopnost komunikace. A především to krásný slovo: LASKAVOST.

Protože tam to všechno začíná a taky končí...

The post 12. 6. 2022 oSOBnost appeared first on Idiotka.

K čemu mi je, že mi lidé říkají, že jsem hezká? Nebo že mi to sluší? Přijde mi, že můžu být hezká, jak chci - stejně si chlap vybere namísto mě někoho jinýho. Holka, na které pro mě není vůbec nic, ale pro něj je tam všechno.

• To jsou věci, který neovlivníš... Prostě to tak má být. Jen to přijmi.

Proč nemám víc přátel?

• Jak můžeš mít přátele, když občas působíš nepřátelsky, izoluješ se a nikam nechodíš? Bojíš se chodit sama, máš blok, ale tak se těžko s někým seznámíš. Vystup ze své komfortní zóny!

Co hluboko ve mně znamená ten podivnej smutek? Někdy se snažím se nadechnout, ale cosi mě znovu a znovu stahuje do hlubin.

• Topení se ve svých vlastních myšlenkách, který tě pohlcujou...

Proč tak často něco očekávám a pak se to vše roztříští na milion kousků a kousíčků?

• Protože očekávání je svině. A blbost životv jednom. Sbíráš a slepuješ, ale stojí tě to hodně sil a energie.

Proč i když můžu být sebevíc nadaná, na tvrdou profesi nemám ostrý lokty a sebevědomí, tím pádem mě od toho všichni spíš odrazují, protože mají strach, že neuspěju?

• Protože se bojíš i ty sama. Ne nadarmo se říká, že ti ostatní zrcadlí to, co máš v sobě. Nejsi si tím jistá. Ale až a jestli budeš, budeš přitahovat úplně jiný lidi a okolí.

Občas se propadám do hlubiny, kde nevidím břeh. Chci skončit. Ne, to ne já, to moje myšlenky. Neodsuzujte mě za to, že mám pocit, že by pro mě někdy bylo lepší nebýt. Ale ten člověčí strach ze smrti je pořád silnější než já...páchnu jím na sto honů.

Co bude potom? Přijde něco? A co když nebude vůbec, vůbec, vůbec nic?

Myšlenka propluje, ale zase se vzdálí... A tak tu jsem a budu dál a dál.

Kdyby se vás někdo zeptal na tyto otázky, co byste odpověděli?

• Staly se vám někdy nějaký křivdy?
• Pokud ano, máte je zpracovaný?
• Máte je stoprocentně zpracovaný?
• Co to znamená? No, že vám nedělá problém o tom mluvit. Například. Nebo když o tom mluvíte, nemáte u toho žádnej divnej pocit. Nic.
• Jestli máte pocit, že ve vás něco doznívá, budete to řešit?

The post 5. 6. 2022 Vnitřní dialog appeared first on Idiotka.

Skončí panenky v ráji a s kým si tam hrají...

Když vstupuju do obrovské místnosti, mám chuť si jen tak skočit, zatančit si jako baletka, projevit se. Strach a přehnaná sebekontrola mi to nedovolí. A tak se jen dívám na dívku vedle mě, která k mé radosti ke mně přistoupí než mi dojde, že se mě přichází jen zeptat, cože to po mně na pohybové zkoušce chtěli před šesti lety. Pak se jde rocvičovat. Zatímco u ní to vypadá jako opravdová rozcvička, já působím jako slon v porcelánu. Bez chobotu.

Když nás povolají před komisi, máme se představit. To zvládnu, běží mi hlavou. Pak už je to horší...pokřik, tlesk, plesk, trochu se ztrácím, asi neslyším rytmus, ale jedu dál. Dělám první, co mě napadne, nepřemýšlím nad tím, aby to bylo za každou cenu originální. Prostě jen jsem. Nakonec to není tak hrozný, jak by mohlo, jsem ráda, že je to za mnou, a že jsem to přežila. Klopýtám po schodech dolů jako opilá úlevou, že to nejhorší je snad za mnou... Nechápala jsem pokřiky, že to nejhorší teprve přijde. Nechápavé výrazy ostatních mi prozradí, že jsem tu myšlenku asi vypustila hlasitěji než jsem čekala... Chci být milá, tak zase něco řeknu a - ticho. Pak řekne druhý něco a - rozhoří se debata. A zase já a - zase nic. Ticho.

Tak jo. Víte vy co?? Tak jak chcete, už nikdy nic neřeknu! Nikdy!

Poruším to záhy, když dojdeme k učebnám, kde budou probíhat individuální zkoušky. Je tam uchazeč, který rád povídá, tak si povídám taky. Lepší než mlčet, no ne? Potřebuju se rozptýlit. Těsně před tím, než si mě zavolají, jsem nervózní, ale tvářím se hrdě, jakože přece o nic nejde. Když uslyším svoje jméno, vyjdu z hloučku davu a na smrt bledá jdu po schodech nahoru do podkrovního sálu. Za sebou slyším povzbuzující pokřiky a výkřiky.

S nepatrným úsměvem vcházím do místnosti, a když je uvidím před sebou, zkamením. Jenže to by takhle nešlo. Začíná to zkouškou ze zpěvu. Začněte. První tóny cítím, že se mi klepe hlas. Zase se vidím v tom Dejvickým divadle a mám pocit, že to nemůžu ovlivnit. Ale pozor! Opřu se do toho, nadechnu se a je to tam. Mnohem lepší. Jen jim ukaž, co dokážeš! Přednes, herectví, improvizace, vlastní výtvory a tvory v hlavě. A je konec. Mých asi 35-40 minut uteklo jak voda.

Směju se... Vracím se mezi ostatní, kde se to mezitím dost vylidnilo. Nevadí mi to. Loučím se s úsměvem na tváři, nikdo nic neodpovídá. Nevadí mi to. Klopýtám po schodech. Nevadí mi to.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

O den později...

Tak tohle mi fakt vadí!

Je to divný, divný, divný! Můj život! Můj zpackanej, zbytečnej, divnej život!

Je jednoduchý se litovat. Je jednoduchý říct, že se mi nic nedaří.

A zároveň není jednoduchý najít sílu na to jít dál. S úsměvem na tváři dělat, že se nic neděje. Že vím, jak a co dál.

Po tom, co minimálně deset let klopýtám a zase vstávám... Co to vzdávám a znovu nacházím... Měla jsem pocit, že si to zasloužím. Ano, zasloužím!

Patnáct let to chci. Deset let se tomu intenzivně věnuju. Celý život sbírám odvahu.

Tak proč to nevyšlo?!

Plakala jsem. Moc jsem plakala. Odrovnalo mě to tak, jak jsem čekala. Asi pošesté v životě nejsem přijatá na uměleckou školu.

Ptám se se sama sebe: Podle jakých měřítek nejsem dost (dosaďte):

• dobrá
• talentovaná
• odhodlaná
• pracovitá
• zkušená

Co bych měla udělat víc?

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

O dva dny později...

Nic.

Hedám svoje místo ve světě. Pořád. Ale ono tu je. Prostě jen být. Být vděčná. Být přítomná. Být laskavá. Žít. Ať to znamená cokoliv.

The post 29. 5. 2022 Přijímačky postopadesátéšesté appeared first on Idiotka.

Konečně už znám význam slova celodenní výlet.

Maminka přijela na víkend. Protože jsem ji v sobotu vzala do divadla, rozhodly jsme se mít sobotu klidnější a v neděli si udělat celodenní výlet.

Víte, jak jsem tu minule psala článek, kde jsem psala i o filmu Babička? Protože má maminka stejnou úchylku, rozhodly jsme se jet do Babiččina údolí.

Úkol zněl jasně: vyjedeme v 10.08 a vrátíme se cca po 19 hodině.  Mezitím si to tam v klidu projdeme, zajdeme si na jídlo a pak autobusem z nedaleké vesničky u Rýzmburku zpět do České Skalice a odtud už přímým spojem do Prahy.

Den začíná slibně. Krásný počasí, sluníčko svítí a natěšená nálada. Dojdeme na nádraží. Na tabuli na mě vyskočí nástupiště. Jdeme tam. Jakmile před sebou uvidím vlak, jdu se podívat, co je to zač. Máme asi posledních 5 minut do odjezdu. Hledám tabuli, kde bych mohla zjistit, přes co to jede. Bohužel nenacházím Českou Skalici. Ohlídnu se a na druhé straně peronu vidím další vlak. Pokynu mamce, utíkáme a s vyplazeným jazykem přiletíme k vlaku. Marně hledáme město Česká Skalice až se zeptáme průvodčího: ,,Ten váš má zpoždění. Můžete jet s náma do Hradce a tam přesednout nebo počkat na ten svůj přímej, ale to vám nezaručím, že nezůstane stát v Hradci a nebudete muset stejně přesedat, protože to tak dělává, že když má víc jak 20 minut zpoždění, skončí v Hradci a jede zpátky. Je to na vás."

Sakra, co teď?!

,,Nic, tak pojď." Vleču mamku do vlaku, tam nám jeden pán umožní si sednout. Sedíme 5 minut, 10 minut, 15 minut až mi v aplikaci vyskočí číslo nástupiště toho našeho zpožděného vlaku.

Máme čekat tady nebo tam? Třeba je nějaká šance, že ten náš dojede opravdu až do Skalice! Jdeme!

Jako velitel vojsk s sebou strhnu další lidi, kteří jdou s námi k nástupišti číslo 3. A vlak opravdu za 5 minut přijede! Jakmile sedíme na svých místech v poloprázdném vlaku, protože i přesto místenka je místenka!, potřeseme si rukou a čekáme...5, 10 minut. Předešlý vlak mezitím odjel.

Konečně vyjedeme. Po 3 minutách stojíme před Libní. Ale my se nevzdáváme! Máme s sebou čtyři tyčinky Chocapic a cpu do sebe první z nich, první dávku cukru. Konečně opětovný rozjezd, stání a zase rozjeeeeezd! Ale tentokrát už opravdu.

Jedeme! Držte si klobouky!

Když přijdou průvodčí a kontrolují jízdenky, ulevíme si. Vzápětí se k nám obrátí druhý průvodčí a sdělí nám, že v Hradci budeme stejně muset přesedat. ,,Ale nebojte, do 10 minut tam vlak přijede, nebudete čekat dlouho." Dobře, tak to se asi dá zvládnout.

Dojíždíme do Hradce Králové. Z 10 minut je 30 minut, ale nic nás nezastaví a nezkazí nám naši výletní náladu. Mezitím si koupíme pití a sušenky (další cukr na cestu) a pauzu vlastně kvitujeme.

Vlak skutečně přijíždí. Po různých peripetiích zjistíme nástupiště, nastoupíme, rozjedeme se a jsme rozjásaný, že jsme to zvládly. Hola hola, Babička volá!

Po asi 20 minut zůstáváme stát na přejezdu. Jo, to se občas stává, že se stojí, za chvilku zase pojedeme. Přijde slečna průvodčí, která nám oznámí, že neví, co se stalo, ale jde to zjistit. Když se vrátí zpátky, dozvídáme se, že tam uvízla plachta od jahod, která odlétla z pole. Dobře, začínám se malinko kroutit. Čas na druhý Chocapic.

Přijedou první hasiči. Přijedou druzí hasiči. Čas na třetí Chocapic. Přijde průvodčí s legendární větou: ,,Čekáme na hasiče z Nymburka. Dispečerovi se nemůžu dovolat..."

Když vidím strojvedoucího, který jde na druhou stranu lokomotivy, napadne mě, že se asi vracíme zpět do Hradce. ,,Tak nevadí, uděláme si výlet po Hradci, ještě jsme tam nebyly, tak to bude fajn. A do Údolí pojedeme příště."

Vlak k našemu překvapení nedojede ani do Hradce. Místo toho zůstane stát někde na půli cesty. V malé vesničce, na malinkým nádraží, kde není nic. Asi aby nás mohli pustit aspoň ven na sluníčko...

Jsem tak zoufalá, že na mobilu zkouším najít cestu pěšky do Hradce nebo do Skalice, ale oboje trvá asi hodinu, což vzhledem k maminčině invalidnímu důchodu riskovat nemůžu. Jsme tu uvězněný! Nemůžem ani tam, ani zpátky! Nezbývá než čekat...

S pohledem na baterku mobilu začínám maličko litovat, že jsem si ráno nevzala tu nabíječku. Budem se přece kochat krajinou, nepotřebuju čumět do mobilu.

Čas na čtvrtý Chocapic. Hladina cukru rapidně klesá.

Uběhnou dvě hodiny, když se nakonec KONEČNĚ rozjedeme směr Česká Skalice. S užaslým výrazem ve tváři na sebe hledíme s maminkou a pohledy si sdělujeme: ,,My tam snad vážně dojedem!"

Místo plánovaných 12.30 dorazíme do cíle v 15.30.

Bleskurychle a s vypláznutým jazykem doklušeme ke Starému bělidlu cca v 16.30, kde zjistíme, že chaloupku zavírali v 16 hodin. S hrůzou se podívám na hodinky, že s takovou asi ten vlak v 17.29 nestihneme. Rychle klopýtající po cestě mezi kamením ruším vlak a objednávám nový o hodinu později s tím, že jdeme ještě ke splavu a pak zpátky.

Na Rýzmburk není čas. Jdeme!

Místo autobusu, který jede jednou za den (a z vesničky poblíž Rýzmburku), jdeme Babiččiným údolím zase pěšky zpět. Maminka statečně ťapká, ale za zuby neslyšně cedí proklínací formule. S jazykem na vestě dorazíme na nádraží, kde má vlak 7 minut zpoždění. Ale co je 7 minut...

Dorazíme do Hradce, přitom se celou cestu modlíme, abychom stihly našich 8 minut na přestup na vlak do Prahy. Maminčin křížek na krku zasvítí a my stíháme! Bůh asi existuje a my jedeme směr Praha! Dokonce téměř bez zpoždění.

Uloudaný, hladový a ospalý přijedeme domů ve 21 hodin, výlet završíme večeří v KFC a spánek už je to jediný, na co se ten zbytek večera vzmůžeme...

PS: Ať žije Chocapic!

The post 22/5 Celodenní výlet appeared first on Idiotka.

Dneska budu divná. Nic víc. Prostě jen divná.

Vždycky se tetelím, když v televizi dávají moje oblíbený filmy s tématikou 2. světové války. (Jsem tím fakt postižená, já vím...) Zároveň to ale někdy nemůžu dodívat, nebo když už to dodívám, tak se slzami v očích nebo s celým potokem slz...

Je mi nevýslovně smutno, když vidím scénu, když někdo odchází z domu, stěhuje se, nebo opouští něco, kam už se nikdy nevrátí. Při loučení. Když člověk opouští známá místa, svůj domov a neví, na jak dlouho. Uklidňuje se, že se brzo vrátí, ale neví to. Kdo by to věděl...

Divný.

Sedím v restauraci a jím večeři. Do toho začne hrát Jednoho dne se vrátíš od Věry Špinarové. Podívám se na protější židli a cítím hluboký vnitřní pocit ztráty. Že jsem o něco přišla. Že tam není ten, kdo by tam sedět měl.

Jedeme dál! Ještě divnější!

Babička z roku 1971 s Libuškou Šafránkovou a Marií Kurandovou. Jo, jsou tam scény, který přepínám a nechci vidět. Ale jsou tam taky scény, který jsou nádherný a hlavně jsou tam asi jedny z nejhezčích hudebních motivů, co znám. Nikdy mě nic nedojímá víc než ty tóny, který mnou hodně rezonují. Je to jako ruka brnkající na mou emoční strunu... Několikrát jsem přemýšlela, čím to je a co to je, že to ve mně tohle vyvolává... Vzpomínky na dětství? Vždyť nebylo bůhvíjak šťastný...

Už to mám! Ono nejde o nějakou idealizaci dětství a o radosti z něj, jako je tomu v tom příběhu... V té hudbě je víc. Bezstarostnost, dětskost, hravost, naivní vidění světa, to, co v určité fázi života opouštíme, abychom se stali tzv. dospělými. Přerod. Balanc mezi tím, co jsme chtěli, co jsme si v těch pohádkách vysnili, a co reálně máme. Když jsme museli opustit známá místa a vykročit do neznáma. Když jsme se museli pustit toho ochránce v podobě některého z rodičů, a najednou jsme byli sami. Sami za sebe.

Zároveň i ta pomíjivost. Vzpomínky na ne nutně určité věci. Vzpomínky obecně. Na lidi, kteří už tu s námi nejsou. Na všechny brababičky a pradědečky a uvědomění si, že za chvíli budeme na řadě my. Že koloběh života nezastavíme. Že smrt, která k životu jednoznačně patří, má smyl ve chvíli, kdy prožijeme svůj život. Když si uvědomíme, že není důležité, jak dlouho jsme žili, ale co a jakou vzpomínku jsme na světě zanechali.

Na to všechno myslím, když slyším tu hudbu...

Nejdivnější!

Jdu si po vodě...za sebou vidím stín...

Jdu po břehu...za sebou vidím stín...

Stojím před obrazem, za sebou Tě vidím stát. 

Jsi všude a přitom nikde...

PS: Chybíš nám, tati. Babi. Dědo. Dědo. Prababičko. Pradědo atd.

The post 15. 5. 2022 Stromy se líbají a objímají appeared first on Idiotka.

V jednom filmu jsem musela kouřit. Byla jsem z té scény tak nervózní, že jsem se rozhodla, že se naučím kouřit doopravdy a budu to používat, když to budu potřebovat.

Začalo to klasicky koupí cigaret. Velice nesměle jsem přišla k obchodnímu pultu a špitla, že chci ty nejlevnější, co tam mají. Nebudu přece utrácet za něco, co mi nechutná, že... Navíc tak zvláštní pocit studu, že nejsem hodná holčička nebo co... Divný, že?

Z toho přepětí jsem zapomněla na zapalovač. Nic, mám doma sirky, no ne?! Nakonec jsem si v dm koupila rovnou tři, doma jsem si uvařila kafé a obřad mohl začít.

Jakmile jsem zapálila cigaretu, se slastným výrazem ve tváři, že jsem to dokázala, zapomněla jsem, že ji pak nemám do čeho odklepávat. Co teď? Dovnitř bytu jít nemůžu. Na típnutí jsem ani nepomyslela. Tak jsem využila igelitový sáček z cigaret, jen na odklepávání ideál. Jenže po pár zacuckáních přišla i ta chvíle, kdy jsem musela řešit, kam to můžu típnout celé. Jako nekuřák doma překvapivě nemám popelník!

Uf, co teď. Doutná to čím dál víc, kouř mi nějak vlítl do oka, zčervenalo, a já ksakru pořád nemám típlou cigaretu! CO TEĎ?

Zkouším opět igelitový sáček a jediné, co vidím před sebou, je kilovka jogurtu. Igelitový sáček se, samozřejmě, propálí během vteřiny, ale je pod tím přece ten obal od jogurtu...kterej je, sakra, taky z plastu přece! Vzápětí si všimnu, že chyběl kousek, a téměř jsem propálila i ten jogurt. Naštěstí propálil jen první část obalu a druhou zanechal neponičenou.

Ale já se nevzdám! Každý den jedna cigaretka a za chvíli ze mě bude profík!

Moji historku výstižně zakončila moje kamarádka těmito slovy:

,,Je to krásný, Denisko, jak objevuješ svět."

The post 8. 5. 2022 Jak jsem se učila kouřit appeared first on Idiotka.

Zas je první máj a já neuschnu! Dám si pusu sama sobě! Já jakožto svůj nejvíc nejlepší přítel.

Protože hm hm, ach Ty jsi úžasná… Znáte tu písničku? My staromilci ji máme moc rádi…

Ale opravdu, musím si to říct – jsem šikovná. JSEM ŠIKOVNÁ.

Vyjela jsem si ven. Po procházce dlouhé šestnáct kilometrů jsem se rozhodla odpočinout si v takové chaloupce… Bylo to zajímavý místo. Něčím krásný, něčím nevýslovně odporný. Všude kolem dokola vycpaný hlavy zvířat, ryby, parohy, rohy, růžky… Točila se mi z toho hlava. Zároveň byl v rohu krb, který už při prvním otevření dveří nádherně rozléval teplo a zvláštní pocit domova. Opravdu zvláštní místo.

Miluju, když jedu někam úplně jinam. Miluju to tajuplné a zvědavé otevírání dveří od pokoje, který teď patří jen mně. Zvědavost vystřídá nadšení a okamžité svalení se na postel, kam hodím všechny svoje věci, nic nedělám a jen jsem.

No a pak, to vám musím říct - je až neuvěřitelný, co se všechno může stát za jeden den. Kdy máte pocit, že kde nic, tu nic, tak najednou všechno zaráz. Ale to tak je. Dnes je a zítra být nemusí. A tak s životem obecně…

Takže, postupně. Krásný čtyři události!

Další nabídka na reklamu (tam se ale samozřejmě teprve uvidí podle výběru zadavatele), opět mě čeká natáčení se studenty FAMU!!! (moje milovaná dobovka a víc nesmím prozradit), do toho nabídka na casting do mini vedlejší mluvené role do zahraničního filmu (natočit k tomu video mi dalo hodně zabrat a to tak, že i když jsem si dala kafé po 19 hodině, tak jsem večer usnula jako dudek), a pak pozvání na pracovní pohovor (ale to beru spíš tak jako cvičně).

Ááá, děkuji ti, živote, chci tě žít, nasávat, vstřebávat, vzpomínat, ohlížet se a říkat si: díky, že jsem to všechno mohla zažít…

The post 1. 5. Láska? Nevím, dál! appeared first on Idiotka.

Dobrý den, poptáváme vás do role krásné ženy.

Olalala! To stačí! Sice jsem to nevyhrála, ale to mi vůůůbec nevadí, protože tohle mi rozjařilo den! 

Povím vám příběh, který se opravdu stal...

V sobotu jdu nakoupit do nejmenovaného obchodu pro děti, abych koupila dárek pro kolegyni z práce odcházející na mateřskou dovolenou... Vybírám, vybírám. Když dojdu k pokladně, od pohledu nepříjemná paní s obrovským kočárkem, asi i hrdá na to, že v něm má dítě, si mě prohlíží, jako bych ji snad chtěla, nebo dokonce i předběhla ve frontě, a její pohled mi to dal značně pocítit. Když po mém kroku dozadu pochopila, že si u pokladny zatím jen prohlížím papírové dárkové tašky, hrdě popostrčila kočárek směrem k pokladně a posunula se o pár kroků dopředu. Tam přes vytrvalý úsměv a příjemný projev paní prodavačky nepozdravila, beze slova zaplatila, co držela v rukách, opět se hrdě schovala za kočárek jakoby v něm uchovávala diamanty, které šla právě střelit na vedlejší trh, popostrčila ho a odjela. Paní prodavačka za ní ještě pronesla celkem nadbytečné na shledanou, a když se jí nedostalo odpovědi, přesně jsem na jejím obličeji viděla ten výraz, který si zoufal.

- Z toho si vůbec nic nedělejte.

- Já si z toho nic nedělám, ale jsou asi věci, který nikdy nepochopím.

- Rozumím.

- U těch dětí to ještě chápu, ale u dospělých...

- Jenže ty děti to pak mají právě od těch rodičů.

- No, přesně, bohužel...

Jasně, mohla to být jedna paní, která zrovna neměla náladu pozdravit, poděkovat, utrousit slovo. Třeba nemohla mluvit. Třeba byla nemocná. Ale třeba byla taky nevychovaná a neomalená. A je dost pravděpodobný, že s tímhle přístupem ke světu bude vychovávat i to svoje velký dítě v kočárku. Protože ať jsou děti jakýkoliv a ať na ně chceme svalovat cokoliv, vždycky hledejme prapůvod v těch, kdo jim ty hodnoty předal a u koho co viděly.

Sama vím, jak jsem na tyhle situace citlivá, jak mě dokážou rozesmutnit, a víte proč? Protože si pak říkám, jestli má vůbec smysl být slušný? Když vidím kolem sebe lidi, kteří jdou do Národního divadla v teplácích a není nikdo, kdo by jim předal hodnotu, které to divadlo nese... Když do sebe strkáme taškami, když se neohlídneme, když si sundáváme batohy, když se neomluvíme, když do někoho omylem při běhu vrazíme, když v sobě nemáme ani tolik slušnosti na to se pozdravit, pak je asi něco v tom světě opravdu špatně...

Nechápu, co by kdo pořád čekal od mladých, když mají tyhle vzory...

Snad je to ale jen jeden příběh ze sta. A těch zbylých 99 je pozitivních, slušně vychovaných a zalitých sluncem, jen nejsou tak vidět. Nebo jim nevěnujeme tolik pozornosti.

Ale stejně mě zatím nic nepřesvědčilo o tom přemýšlet o vlastním dítěti, protože mám pocit, že by se sem tak nějak nehodilo...

Původně jsem měla článek rozepsanej úplně o něčem jiným...ale chtěla jsem se s vámi podělit... A víc k tomu asi nemám co říct.

The post 24. 4. 2022 Vzory appeared first on Idiotka.

Jeho představitelem byl pro Hrabala například grafik Vladimír Boudník, který "vždycky si zvedal laťku tak, aby usiloval o zakázané, který sám sebe hnával do mezních situací, aby tak nabral sílu a mohl dělat to, co nechtěl.

Zdál se mi sen...tak živý sen. Přišel mi v něm dopis, kde stálo "přijata". A tak naposledy zkouším školu. Chtěla jsem ji zkusit už před pěti lety naposled, dokonce jsem tu o tom i psala, ale nakonec jsem tam pod vlivem mnohých okolností nešla, ale teď jsem se rozhodla, že naposled půjdu. Nic od toho nečekám, s ničím nepočítám, snad jen ten můj velkej komplex uvnitř nějak porazit nebo aspoň utišit...

• Kdybych byla z muzikantské rodiny, hrála bych na všechny nástroje světa. Každej nástroj by představoval jinou barvu. A přesně tak by vypadal i můj život. Barevný a pestrý.
• Kdybych byla z umělecké rodiny, nebála bych se fantazie. Uměla bych si hrát, protože bych věděla, že nikdy nic není špatně.
• Kdybych měla dost odvahy, měla bych se doopravdy ráda.
• Kdybych se měla doopravdy ráda, věděla bych, co je láska.

A přesto děkuju za vše, kde jsem a kam jsem se narodila. Protože přesně to jsem si vybrala.

Chci vám nějak říct víc?

Ani ne...

Únava z pracovního kolosu, z přemýšlení nad budoucností... Co bude? Můžu mít tisíc výkladů, rad a názorů, ale jen na mně je, jak se rozhodnu. Ale víte co?

Je to cesta. Vždycky.

PS: Krásný Velikonoce! A věřte svým snům!

The post 17. 4. 2022 Veselé Velikonoce appeared first on Idiotka.

Já vím, říkám to pokaždý, ale nemůžu si pomoct. Opravdu to tak letí!

FAMU film dotočen a bylo to všechno tak rychlý! Tři dny práce na cca 10 hodin a už je po tom.

Ale jsem za to tak šťastná! Těším se na výsledek, i když…lhala bych, kdybych neřekla, že se i trochu bojím…ani ne toho, jak to bude vypadat, ale toho, že si budu říkat, že jsem mohla být mnohem lepší, hlavně v mluvě. Mám strach, že se zase uslyším a odběhnu z kina jako tenkrát před čtyřmi lety… Slyšela jsem svoje dvě věty, skončil film, začala přestávka a rychle jsem vyběhla ven. Tam jsem začala brečet nad tím, jak marná jsem byla.

Doufám, že teď už mě to nečeká... Vím, že jsem se v ten moment snažila, jak jsem nejlíp uměla.

A hlavně jsem ráda za ten proces. Poprvý v životě jsem měla větší mluvenou roli. Konečně nikdo neřešil, jakej mám hlas, jak mluvím, jak vypadám, a měla jsem pocit jistoty. Takže jupííí, obrovská zkušenost!

Asi je to ale taky hodně o cviku a zkušenostech. Nebo jestli tohle je ten talent? Že člověk zvládne koordinaci pohybu, mluvy i mimiky hned napoprvé?

Je zvláštní, jak mi ta kamera vůbec nevadí. Jak jsem zjistila, že je mi před ní dobře. Nevadilo mi, že se na mě lidi dívají, ani mi nevadilo, že je tam kamera. Nevnímala jsem to. Je fakt, že ta studentská natáčení jsou vždycky lepší, protože je tam uvolněnější atmosféra, kdežto u profesionálů jsem měla mnohem větší trému, že jim něco zkazím, že to bude stát peníze... Ale každej mi vždycky opakoval, že ta nervozita nebyla vidět, tak je to asi fajn.

Snad je to opravdu tak, že čím víc člověk sbírá zkušeností, tím je lepší?!

PS: Odpoledne jsem šla nakoupit. Stavila jsem se na velikonočních stáncích a u jednoho stánku měli krásný velikonoční vajíčka a různý ozdoby. V momentě, kdy jsem si po půl hodině vybrala, jsem si pohledem na peněženku uvědomila, že možná nemám dost hotovosti, tak jsem se pána zeptala, jestli se dá platit kartou, a po odpovědi ne jsem pronesla, že kdyžtak půjdu vybrat. Nakonec mi nabídl, že si to u něj kdyžtak odpracuju, ať klidně zítra přijdu a ještě mi s sebou jen tak zabalil malou, ale krásnou mrskačku. Těšte se, hoši!

The post 10. 4. 2022 Dotočeno! appeared first on Idiotka.

Lidi zlatí,

minule jsem vám psala o castingu do studentskýho filmu, jehož výsledek mi z původně plánovanýho pondělí nakonec přišel ve středu v noci.

Nic jsem neočekávala, s ničím jsem nepočítala. A světe div se - ono to vyšlo!!!

Víc o tom zatím mluvit nebudu, dokud nebude natočeno a hotovo, ale FAMU, těš se, a Amíci též, protože to budeme točit s Američany z New Yorku.

So, wish me good luck, guys!

Dnes a denně chodím kolem plakátů. Všimli jste si, kolik jmen na těch plakátech vždycky je? Aby se vědělo, kdo na čem pracoval, kdo se kde vyzdvihl, čí je co práce. A všimli jste si taky, že tam je třeba práce toho, kdo kostýmy vytvořil, ale úplně tam chybí jméno toho, kdo kostým ušil, čí ruce tomu daly tvar…

To jméno tam může být z různých důvodů…právních, snažící se nalákat diváky a hlavně vědět, že ten někdo, je NĚKDO.

Za život potkáme spoustu jmen. Ne každý, ale hodně z nich v nás něco zanechá. Ať už je to zlost nebo úsměv na tváři, vzpomínky hezký i horší…

Co zanechá to moje?

Radost z premiéry. Konečně zase po dvou letech normální čas bez roušek, kdy se díváme na člověka jako na bytost tak nějak komplexně se všemi grimasami, kterými jsme byli obdařeni. A zase to příjemný objevování a seznamování se…

PS: Jsem expert v tom, že vždycky nechci na akcích tzv. zavírat a zůstávat poslední, ale nakonec se mi to trochu nedopatřením zas povedlo, i přestože jsem chtěla jít tak brzo!

Ave já! Ave lidi! Ave divadlo!

Díky živote!

The post 3/4 Ave já! Ave lidi! Ave divadlo! appeared first on Idiotka.

Buď odvážná a laskavá.

S knedlíkem  v krku a se zatajeným dechem stoupám po schodech nahoru do 3. patra, kam mě vede milá slečna. Lze použít výtah, ale nevyužijeme ho a já se tři metry za ní snažím dokázat, že mám dost dobrou kondičku, a že pro mě samozřejmě není problém schody div ne přelétnout. Když dojdeme do 3. patra, třpytí se tam v dálce výklenek, na který si v mžiku sedám, snažím se popadnout dech a začnu dýchat zhluboka třikrát, čtyřikrát, pětkrát za sebou... Uleví se mi a už mám jít na řadu. Milé obličeje, milí lidé, milé všechno. Řekněte to 4x jinak, máte nějaké otázky? a je to. Jsem venku.

Další casting do studentského filmu je za mnou... Jak moc úspěšný se dozvím v pondělí.

Když vidím americký herce, který do toho dávají úplně všechno, už na castingu bývají perfektně připravení a v ten moment jsou schopni předvést to nejlepší, co umí...říkám si, jak je to naše nastavení úplně jiný. Oni tam na tom place nechají všechno. Samozřejmě si uvědomuju, že je to z velké části tím, že oni mají čas a prostředky (především finanční) nad tou rolí přemýšlet, dát si čas na to se do ní vcítit, dostanou víc informací. Tady není čas na to věnovat něčemu celé dny, aniž by nemusel přemýšlet nad dalšími závazky, které ho brzdí.

Sama si říkám, jestli by se něco změnilo na mým postoji, kdybych se naučila text zpaměti (což je někdy docela těžký, když dostanu text večer předem, a to ještě třeba jen úryvek vytržený z kontextu), nebo víc přemýšlela nad tou konkrétní postavou a jejími přibližnými motivacemi.

Protože sama vím, že na castingu téměř nikdy nenechám tolik, kolik si myslím, že bych mohla. Což je docela frustrující. Ale těžko radit, jestli je to tím, že mě něco vnitřně brzdí (říkejme tomu různě, ať už nervozita, tlak, že člověk něco musí, netalent,…) nebo že nejsem dostatečně připravená.

A je to vůbec o tom? Nebo je to jen o tom spoléhat se na to, komu se kam typově hodíte? Protože co víc s úryvkem textu dokážu?

Rozhodla jsem se věnovat se jedné z nejtěžších uměleckých branží. Čekání na něco, co nikdy nemusí přijít, neustálé hodnocení a posuzování jak ze strany druhých, tak ze strany své vlastní.

Ale víte, jak to je…  Když už jsi se jednou rozhodla, tak do toho jdi!

Když už člověk jednou je, no tak má koukat, aby byl!" (J. Werich)

The post 27/3 Buď odvážná a laskavá appeared first on Idiotka.

Včera jsem se šla projít.

V lese je harmonie. Klid a ticho. Jen šumění nedalekého potoka, ptáci a zpěv.

Jenže mi to ticho přeruší člověk…ohlédnu se a za mnou jich jde dalších asi pět… Protože příroda je tu přece pro všechny… I přesto stihnu krátkou modlitbičku směrem k lesu a k nebi.

A příroda jen volala:

Proč si nevěříš?

A jak si mám věřit, když nic neumím v porovnání s jinými? Nic pořádně?!

Všechno má svou oběť! Chceš hrát? Hrej! Do roztrhání těla! Chceš hrát? Hrej!

Nemám sílu. Všechno, kde stojím, je vydřený. Proč se nikdo nedívá, co je za tím, a jen poučuje, jaká mám být?

Na ostatní nehleď. Každý má svou cestu.

Buď odvážná a laskavá.

Viděla svět takový, jaký by mohl být, kdyby k sobě lidé byli laskaví.

Jsem vysazená na americký pohádky, většinou se mi moc nelíbí… Ale náhodou jsem viděla novější verzi Popelky, která mě dojala tak, že u toho pokaždé, když to vidím, brečím.

Popelka, která neměla nic než jen svoje sny a přání, se s laskavostí a odvahou dostala dál než si ve své fantazii dokázala vůbec představit.

Ta krásná a pravdivá slova…

Odvaha a laskavost.

The post 20. 3. 2022 V lese appeared first on Idiotka.

Odteď o jeden další volný večer v týdnu míň. Středeční večery budou opět po dvou měsících patřit pravidelně mé milované francouzštině, kterou se učím pořád znovu a znovu od začátku. Ale myslím, že tady by se mi mohlo rekordně podařit jít i o něco dál! Těším se a mám zase chuť do učení. Třeba se jednou dočkám i toho, že budu moct plynule mluvit…ale to nepředbíhejme.

Je to malinko zase spojený i s tou touhou někam odjet… Ale to taky nepředbíhejme!

A včera casting do studentskýho filmu. Kdyby to vyšlo, skáču radostí do stropu, protože takhle fajn lidi jsem dlouho nepotkala. Ale kdyby to nevyšlo, tak jim stejně budu držet všechny palce, co mám.

Jinak hodně všeho. Hlavně hodně práce. A všeho kolem taky. Nezlobte se, ale já musím…

Nemyslím si, že pomoc se týká obecně nějaké charakteristiky národa nebo nějakého semknutí se. To je vždycky individuálně o lidech. Co nám však jako národu hodně chybí je střed. My jsme holt buď tak nebo tak. Kdo pomáhá, pomáhá moc a je blbec, a kdo nepomáhá moc nebo nepomáhá vůbec, je taky blbec.

Pamatujete se? S covidem to bylo úplně stejný. Buď nosíš roušky a očkuješ se = jsi blbec, nebo nenosíš roušky a neočkuješ se = jsi taky blbec.

Nebo další příklad kohokoliv z řady umění: máme ho rádi, dokud ho ale není moc, v ten okamžik ho začneme nenávidět a prskat na něj, jak se nám zošklivil. Jinde po světě fanoušci jezdí za svými oblíbenci, aby je mohli vidět, a my tady po nich, když se nám přejí, hážeme kamenem.

Nic mezitím. Pokud je pro náš národ něco specifický, tak to rozhodně není semknutost ve vyhrocených situacích.

Na tohle bych si spíš dávala pozor. Jen ukazujeme prstem na viníky, značkujeme a soudíme.

Ale jako národu se nám úplně vytratil jakýkoliv dialog. Jestli tu teda vůbec kdy byl…

The post 13. 3. 2022 Dialog appeared first on Idiotka.