- Denisa Sobolová
- 27. 02. 2022 18:00
Idiotka
Člověk musí snít víc na co má.
Zrovna jsem dodívala dokument o Miloši Formanovi. Neskutečně toho člověka obdivuji.
Další týden za námi… Budu se opakovat, ale mám fakt pocit, že to letí…
Ale! Děje se. Jediná slova.
Děje se.
Nic víc.
Mám víc, než jsem čekala. Ale snad tolik, kolik si zasloužím za vynaloženou aktivitu.
Včera natáčení reklamy. Pocity z ní? Skvělé. Než zapojím hlavu a začnu se analyzovat.
Věřit či ne?
Pídit se po detailech?
Chtít vědět pravdu za každou cenu?
Takže už se neptám a neanalyzuju. Jen si užívám přítomnost a jsem.
Prosté bytí a vděčnost za všechny lidi kolem.
Pro mě je největší úspěch to, že dokážu reagovat. Že je možnost to ze mě dostat. Že jsem třeba nervózní, ale dokážu to ovládnout.
Ale že všechno chce čas a trpělivost. Že zkušenosti dělají učitele.
Smiřme se s tím, že v určitý moment v určité situaci víc udělat nemůžeme.
The post 20. 2. 2022 Prosté bytí appeared first on Idiotka.
13. 2. 2022 Tréma a strach jako nejlepší učitel
Je to tam!
Nevěřila jsem. Tolik jsem se bála rozkliknout mail... Pořád tomu nemůžu uvěřit, ale ten casting z minulýho týdne fakt vyšel!
Ne, neuvidíte mě v televizi. Ale máte-li děti, pak možná v internetové televizi pro děti. Ale, ať nic nezakřiknu! Uvidíme!
A pak to vystoupení s folklorním souborem. Taková tréma jako nikdy.
Jdu na jeviště. Předtím se rozhlížím po šatnách, kde mají svá místa herci a herečky, kterých si moc vážím.
Nervózní z prostoru, z lidí kolem, z očekávání, které bylo největší právě ode mě samotné. Mnohdy jsem na sebe fakt moc přísná. Nejsem zpěvačka, nemám techniku, a přesto jsem od sebe vyžadovala stoprocentní výkon soustředěný na zpěv a mini choreografie (ale opravdu mini). Přesto pro můj mozek, kterej není zvyklej na to pamatovat si jakýkoliv pohyb, to byl skoro zázrak, že zrovna to se mi povedlo líp než zpěv.
Snad proto, že hlas je někdy těžký ovládat. A já ho v ten moment neovládla. Tréma a strach ovládli mě. Přitom to ani zdaleka nebyla první zkušenost, kdy jsem stála na jevišti v divadle, a to se toho ode mě očekávalo mnohem víc. Ale bylo to poprvý v Praze, v Dejvickým divadle, s lidmi, který obdivuju pro to, co umí a dělají tolik let. A v hlavě ten silnej pocit, že nechci zklamat.
Nechci! Nechci!! Nemůžu!!!
Zklamala jsem, když tam pár tónů nebylo úplně čistých?! Když jsem měla tři zkoušky?!
Ne. Aspoň ne sebe. A to je to nejdůležitější. A podle reakci ostatních ani je ne.
Naopak mě to učí větší lásce a trpělivosti k sobě samé.
Pac a pusu zas příští týden a mějte se rádi.
The post 13. 2. 2022 Tréma a strach jako nejlepší učitel appeared first on Idiotka.
6. 2. 2022 Dva a jedna jsou tři, zapamatuj si to!
2a1jsou3
Uviděla jsem auto s touhle značkou a dost mě to pobavilo. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažila udržet v hlavě dvě choreografie, jeden kratičký dialog a písničku.
Tento týden byl zabijáckej…já ještě nevyspaná z neděle, kdy jsem vstávala po 3 hodině ráno, jsem se každej den učila na casting, kterej měl proběhnout ve středu.
Co bych vám povídala. Casting šílenej. Moc milí lidi, ale moje nervozita dosáhla nejvyššího stupně. Takže i když jsem se snažila si vsugerovat, že jsem nejlepší, a že jsem nejvíc připravená, nefungovalo to a moje tělo to vědělo. Situace se maličko zlepšila ve chvíli, kdy jsem musela chvíli čekat na předchozí uchazečku, která zrovna zpívala těžkou písničku ze zadání. Nevyzpívala to. Moje zlý já se zatetelilo blahem, že když to nezazpívám, tak se nic nestane, že s tím tak nějak asi počítají.
Prvně se řešil problém s portem, protože Deniska chtěla být za profesionálku, a tak si vzala sukni, jenže bez kapes. Nakonec se zadařilo a přišlo na řadu focení a pak mluvení o sobě. Čekala jsem, že řeknu jednu větu, ale to nestačilo, takže jsem z prázdné hlavy a s knedlíkem v krku, což není moc dobrá kombinace, lovila, co jsem studovala, vysvětlovala, proč jsem nestudovala na JAMU nebo na DAMU (jak jen slušně říct, že mě tam nechtěli?!), kde pracuju, proč, co dělám ve volným čase…no uf. Po rozhovoru si říkám, že už musí mít jasno. Zvorala jsem to hned od začátku.
Pak přijdou na řadu dva úryvky choreografií se zpíváním. U první jsem zůstala na pár vteřin stát, protože mi úplně vypadlo, co mám dělat. V té chvíli mi v hlavě zatroubilo to auto s tou skvělou značkou - co si holt nepamatujete, to z té hlavy prostě nevydolujete. Druhá už byla o malej fous lepší.
A měla přijít písnička. Nezapomněla jsem utrousit poznámku, že je opravdu těžká. Ani nevím, jak je to možný, ale když jsem skončila, je fakt, že jsem sama byla překvapená, že mi tou nervozitou neselhal hlas, byla jsem si celkem jistá a nasadila jsem to tam nejlíp za celou dobu, co jsem si to zkoušela. A dostala jsem pochvalu a větu o tom, že jsem je překvapila.
„Poprala jste se s tím velmi, velmi dobře.“
UF! Děkuju! Tak se to moje skřehotání doma v bytě a i doma před maminkou vyplatilo. Mimochodem, ani ona nevěřila, že to zazpívám!
V té chvíli se ve mně trošičku ozvalo sebevědomí a říkala jsem si, že ten poslední dialog dám určitě nejlíp ze všeho. A asi jo, nebo za mě to byla nejjistější část.
Někomu se to líbilo slovy pěkné, jiný mi řekl, že to na hlavní roli typologicky není. Ale zatím stále čekám na výsledky.
Řeknu vám, i kdyby nic, tak chodit na takový castingy je pro mě ta největší škola!
Trochu mě to všechno samozřejmě nutilo zamyslet se nad tím, že nikdo ve mně nevidí potenciál na první dobrou a pořád jen překvapuju, ale jak by taky ne, když to v sobě ještě nevidím dost ani já sama, že? Asi je to lepší než naopak…
The post 6. 2. 2022 Dva a jedna jsou tři, zapamatuj si to! appeared first on Idiotka.
30. 1. 2022 Neplánovat, neočekávat
Jdu na odběr krve. Na odběr, po kterým mám ještě po týdnu zmodralou ruku, ale to v tuhle chvíli ještě nevím.
Obloha se pomalu začíná připravovat na rozednívání se, ale ještě je tma. Sníh se mi leskne v očích a já mám pocit, že všechno na světě je tak krásný a čistý...
Pak se na obloze vyrojí pár nadýchaných červánků. Nejprve se jejich červená záře dotkne vilky tyčící se nad městem, kterou jsem si před leta vysnila jako moje budoucí bydlení, a po chvíli se rozvine po celém městě.
Zázrak nového rána je opět na světě.
Hlavou mi běží, zdali mám vůbec ráda rána?
Jak krásně mi je, když se můžu zahalit do tmy... Jak paradoxní je, že mám zároveň po mnoho let tak velkou touhu věnovat se herectví. Snad jsem to právě celá já, plná paradoxů, o kterých vím a učím se je přijímat.
Do toho myslím na události posledního týdne, kterých bylo až dost. Vydání videoklipu, o kterým jsem psala minule, myslím na gentlemany, na který mám poslední dobou opravdu štěstí, za což děkuju někam nahoru, protože moje staromilská duše se tetelí blahem! A tak myslím především na mladíka, který mi ve vlaku podal seshora batoh, a taky na mladíka, který mě chtěl opět pustit si sednout v MHD a pak se ještě ujistil, že to neberu nijak špatně.
Říkám si, jak je ten život krásnej, když neplánujete a neočekáváte, a ze dne na den jedete na focení reklamy, později vás čeká i natáčení. Samozřejmě přemýšlíte, jestli ta reklama je zrovna dobrý tah, ale lepší něco než nic?! Kdoví, co je dobře a co špatně. Ale když jste byla záskok, kdyby něco, a ten záskok na vás došel, nedá se to brát jako náhoda?!
A tak příští týden začněte s naději, že když životu dáte volnou ruku, odvděčí se vám plno překvapeními!
The post 30. 1. 2022 Neplánovat, neočekávat appeared first on Idiotka.
Tak konečně to může ven! Jak ten novej rok krásně začal!
To jsem tak jednu nedávnou středu byla na natáčení a výsledek je k vidění níže.
Ano, chápu, že pro hodně lidí to může být dost kontroverzní, čímž Daniel Landa bezesporu je a vždycky byl. Ale já ho mám ráda a byla to pro mě neocenitelná zkušenost a tím tématem jeden ze splněných snů, který se nedá popsat. Tomuto tématu se věnuju víc jak deset let a být, byť na pár vteřin, jednou z popravených, je víc než pocta spojená s pietní vzpomínkou a zkušeností s osobním rozsahem.
Ve videoklipu, který vypovídá výhradně o lásce Josefa Gabčíka a Anny Malinové, jsem měla ztvárnit Marii Kovárníkovou, přítelkyni Jana Kubiše. Tematicky a vůbec vším to do sebe tak zapadlo, že jsem přesně věděla, o čem to je, kdo je moje postava, co prožívá atd. A moc jsem si to užívala. Všechno. Prostředí, lidi, tématiku. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem se při něčem takovém cítila tak jistě.
Na celé té zkušenosti mě mrzely jen dvě maličkosti:
- že jsem nemohla ukázat víc emocí. Ale to je jen o tom, že když už jsem tomu tématu byla tak blízko, chtěla jsem ukázat i víc. A to taky proto, že mám pocit, že veškeré mé zkušenosti ve filmu nebo v seriálu se týkaly jen toho, abych byla milá a usmívala se. Bez hlubších emocí. I když, i radost je přece emoce?!
- že jsem to v sobě nemohla dostatečně doprožít, protože jsem hned musela řešit covid (téměř dva roky moje nová a spíš nešťastná náplň práce).
A tak se stalo, že jsem plná dojmů usnula, a obletěl mě silnej pocit, že bych se snad nechtěla probudit. Abych v sobě mohla uchovat to, co jsem měla včera. Protože dneska mám pocit, že mi to realita odvála. Že jsem se vzbudila úplně do jinýho rána, do jinýho světa.
A tak moje kreativní mysl v onu středu povytáhla bradu, aby se podívala, jak to tam venku vypadá, a zase spadla hluboko dolů.
A víte co, doprožila jsem si to o víkendu. Já se nevzdám!
https://youtu.be/g_8nMu1f1Cc
PS: Pamatujte si, že kdybych tady jednou nebyla, pak je to proto, že jsem se vrátila do mýho minulýho života někde jinde…a to jsem si sama vybrala.
The post 23. 1. 2022 Anička Malinová appeared first on Idiotka.
SIL-NÉ emoce posledních dní, kdy se stala spousta věcí, který jsem vůbec nepředpokládala. A víte co? Všechny jsou pozitivní! Alespoň myšlenkově určitě.
Takže, sepíšu to do bodů, bude to tak přehlednější:
Událost č. 1:
Domů do Brna jezdívám vždycky vlakem. Nejčastěji jsem využívala České dráhy – Hoj, jestli se tam potkáme! Ale časem jsem zjistila (jak víme, na dopravní průzkumy jsem expert), že Student Agency je rychlejší. Já totiž naopak vždycky volila klidnou jízdu, kdy mě jednou zkontroluje průvodčí a nepotřebuju k tomu obrazovku s filmy nebo seriály. Ale standard je holt standard. Naopak jsem chtěla klid, aby se mě nikdo 3x neptal, co chci. A ke svýmu překvapení jsem zjistila, že ten vlak je většinou opravdu načas a nemívá zpoždění. Tak snad to teď nezakřiknu!
Událost č. 2:
A o tom budu mluvit příště, dokud to nebude oficiálně venku. Ale prozradím, že jsem natáčela!!!
Událost č. 3:
Dokázala jsem si sama zprovoznit fotogalerii, kterou můžete vidět zde:
Udělalo mi to obrovskou radost, protože se člověk nestává závislým na cizí pomoci, ale ví, že s trochou vůle si poradí i sám! Co bylo za tím naštěstí nikdo nevidí…
Událost č. 4:
Mám kolem sebe lidi, kteří mě podporují v mých záměrech a jsou při mně. A já děkuju, že vyjdou na světlo vždycky, když je potřebuju.
Událost č. 5:
Zpětné ocenění z předchozí práce. Udělalo mi to radost, né že né. Tak si, holka, věř!
Událost č. 6:
Tak abyste věděli, ta doprava vůbec není tak špatná, jak jsem si myslela a jak jsem o ní minule psala. Asi poprvé v životě se mi stalo, že jsem nastoupila do MHD s plnými taškami do nejzadnější části, kde jsem si vše v klidu opřela a v tom vidím, jak kluk vstává ze svého místa a nabízí mi, abych si sedla. Ne! Nevypadala jsem tak blbě a nevypadám na 50. Ten muž se zkrátka a dobře projevil jako opravdový gentleman.
Událost č. 7 (spíš pod čarou):
Nově nám kousek od baráku přidělali desku na památku narození Milady Horákové v onom domě. Krásný a zároveň citlivý kolem toho chodit!
Událost č. 8 (určitě pod čarou):
Zjistila jsem, že jsem si neskutečně oblíbila rockový/beatový hity 60. a částečně 70. let. Hendrixovi, Jefferson Airplane, písničce Andromeda od Špinarky a dalším ZDAR!
A ostatním pac a pusu.
Mějte krásnej týden.
The post 16/1 Pozitivní vývoj appeared first on Idiotka.
9/1 Plno všude kam se podíváš aneb já a doprava
Tak jak jste začali ten nový rok 22? Taky máte pocit, že to strašně letí?
Já svůj novej rok začala průzkumem.
MHD v Praze ve mně způsobuje osypky a pomalu blížící se nervový zhroucení.
Od října 2019 do října 2020 jsem do práce jezdila metrem. Od listopadu 2020 do prosince 2021 jsem jezdila do práce nadzemní hromadnou dopravou (ano, slovo t****aj se mi ještě pořád po více než dvou letech žití tady příčí, takže pořád jezdím starýma dobrýma číslama). A musím říct, že se po mým nezvyklým, ale zato vskutku zajímavým (možná pro Bohnice) experimentu vrátím zpět k metru, který mi nezpůsobilo tolik šedivých vlasů, co mám teď.
Metro je špinavý, co si budem, nemám tam výhled, není kam jinam čumět než na lidi kolem, což je mnohdy opravdu o život, protože když nemáte náladu, tak opravdu zabíjíte pohledem. Na knížku to taky nevypadá, protože to mám do práce málo zastávek a než tu knížku vybojuju z chapadel mé tašky, vystupuju.
Nicméně, je to obrovskej dopravní prostředek, lidi se tam tak nějak rozptýlí, a když jsem chodila úplně dopředu, kam se tak daleko většinou nikomu moc nechce jít, tak se to dá vydržet.
Ale co nevydržím jsou přeplněný nadzemní dopravní prostředky, který většinu času praskají ve švech a to i kdybyste jeli v 7 ráno nebo v 7 večer. Pořád. Sednout si je téměř zázrak - naštěstí to v mým věku ještě nepreferuju. K tomu nemůžu opomenout přervaný batohy na zádech, který si "přece kvůli pár zastávkám nebudu sundávat", a boj o tyč, který většinou končí tak, že se zpoza země, kam dopadnu po prudkém zabrždění, dívám na spolucestující držící tyč oběma rukama nebo nejlépe se o ni celou opírajíc, protože všichni víme, že ta tyč tu vyrostla právě pro něj.
Znáte ten film „Já už budu hodný, dědečku!“? Přejmenovala bych ho na: „Já už budu hodná, dopravo!“ Slitování, slitování!
PS: Od novýho roku, opět každou neděli, novej článek! A budu mít vždycky co říct! Vždycky! Slibuju.
The post 9/1 Plno všude kam se podíváš aneb já a doprava appeared first on Idiotka.
Přání sobě i blízkým do nového roku předchází hodnocení roku minulého.
Proto vám exkluzivně přináším rozhovor se svým starým já z roku 2021 a novým já z roku 2022:
2021: Chci všechno vědět. Co mě čeká i nečeká! Vidět do budoucnosti. Já to chci a chci a chci. Draze zaplatím!
2022: Dnes už chápu, že jsou situace, které se nedají naplánovat. Karty, hvězdy, horoskopy...naznačit mi to může cokoliv, ale není život krásný právě v tom, jak nepředvídatelný může být?
2021: Někdy mě fakt štve, že se nemůžu sbalit, a být během půl hodiny doma tam, kde jsem vyrůstala. Se vším špatným, i s dobrým. Ale ten pocit takovýho zvláštního bezpečí...
2022: Kdo můžete, hojně se navštěvujte a dopřejte si cítit lásku od lidí, u kterých nikdy nevíte, kdy je vidíte naposled. A pokud jste někde daleko, tak mějte na paměti, že opravdová láska dolehne k tomu, na koho myslíte, i kdybyste byli 500 mil daleko.
2021: Chci spoustu věcí hned a většinu času jsem pak zklamaná, že to nepřichází.
2022: Trpělivost je můj nejlepší učitel. Chci věřit, že všechno má svůj čas.
2021: Občas se přistihnu, že se lituju, že jsem neudělala dost, že jsem všechno promarnila.
2022: Chci se naučit přijímat život tak, jak leží a běží.
2021: Je mi 30 let a jsem sama. Nikdo mě nemá rád.
2022: Uvědomuju si, že jediný, kdo nám v životě s jistotou zůstane, jsme jen my sami, proto je tak důležitá sebeláska.
Přeji vám, abyste dělali věci a vytvářeli situace, které vám dělají radost.
Přeji vám, abyste ve tmě vždycky našli cestu.
PS: Nemyslete si, to starý já '21 je a nějakou dobu bude ještě pořád přítomno. Myslete na to, že bez starého bychom nebyli tam, kde jsme teď.
The post 2/1 Tož, vítaj appeared first on Idiotka.
Něco tak silného jako modlitbu za mrtvé přímo v kostele jsem nikdy nezažila. Ten pocit se nedá napsat ani vyslovit. Ten se musí zažít. Pro mě, jakožto pro milovnici chrámů, kostelů, kostelíků, varhan, cítící respekt z kříže, který občas nosím i na krku, a všeho podobného, to byl zážitek, který jsem měla nutkání celou dobu doprovázet pláčem. K tomu zpěv spolu s varhany a to vše v nádherném chrámu sv. Víta.
Poděkování těm, co zahynuli za 2. světové války, pomyslně však věnováno všem hrdinům, kteří položili svoje životy proto, abychom my, budoucí generace, mohly žít. Lidé, kterým nebylo dopřáno prožít dlouhý život, ale bylo jim dopřáno stát se poselstvím morálky, odvahy, síly a především boje za lidskost. A já měla tu čest tam na stupínku stát a být jedna z těch, co může tato jména svým hlasem připomenout.
Druhého dne následoval zájezd do koncentračního tábora Mauthausen. Zážitek neméně silný, i když trochu pokroucený upravenou realitou ze strany Rakouska odmítající si přiznat vinu a dělající z tábora příjemnější pobyt všedního dne. Pokud byste neměli dobrého průvodce, místo by vám v podstatě až tak samo o sobě neřeklo a přišlo by vám, že se tam vlastně možná nic tak hrůzného, jako například v Osvětimi, nestalo. Jenže ouha, Mauthausen bylo místo vyhlazovací a v podstatě každý, kdo tam byl deportován, byl předem odsouzen na smrt. S notnou dávkou štěstí někteří přežili, ale drtivá většina ne. Škoda, že tam dnes zcela chybí autentické materiály a také se zakazuje chodit tam, kde zemřelo tolik lidí. Jen okusit zlomek toho, co museli oni v nelidských podmínkách. Proč a za co? A zase si o to víc vážit toho, co máme, a nad jakými věcmi si dnes zoufáme, a na které poukazujeme.
Při cestě zpátky jsem na to stále myslela a snažila si představovat. Viděla jsem to tak v jasných barvách… A opět jsem si pokládala otázky – kdo jsou hrdinové? A kdo nehrdinové? Koho opěvovat? Odbojáře? Bojovníky? Toho, kdo se do všeho přimotal náhodou?
Jak už jsem psala dříve, pro mě je hrdina každý člověk všedního dne. Každý, kdo dokáže vydržet útrapy, ať už to znamená cokoliv, kdo se dokáže postarat o malé dítě, kdo miluje víc než sebe, kdo se dokáže obětovat, kdo cítí soucit.
Zkrátka všichni, kdo v sobě mají lidskost. Protože to je to, co nás dělá lidmi.
The post 31/10 Cesta tam, ne zpět appeared first on Idiotka.
3/10 Recenze na knižní hokejovou verzi „Okresního přeboru“ o tenkém ledě imaginárního HC Frýštejna
Můj čas, stejně jako nás všech, je poměrně krátký. Také proto dost zvažuju, co v něm budu dělat, jaký krok bude ten následující, do čeho se pustím, co nechám být, co mě zajímá…
Proto bych se dnes ráda zmínila o knížce zcela nového autora Josefa J Novotného, pro kterého je to prvotina. Kniha HC Faraoni Frýštejn a aljašský démon vypráví o hokeji v druhé lize v imaginárním městečku Frýštejn. Možná se ptáte: proč zrovna v druhé lize? Možná proto, že ač se to nezdá, i tam jsou pletichy podobné jako v první…
Vše začíná příjezdem slavného hokejového brankáře z Aljašky, Gary Roddingtona, který má být spásou pro hokejový tým HC Faraoni. Hvězda, která má problém s drogami a s alkoholem a dalšími excesy, ale pro peníze pojede třeba i na konec světa. Nakonec je ubytován u Karla Švarce, vypravěče příběhu, a jeho rodiny. Přes prvotní žárlivost na slávu, uznání, zahraniční zkušenosti a vytlačení z pozice jedničky brankáře HC Frýštejn si i Karel (v reálu pracující v pivovaru a mající ženu a dvě děti) a vůbec všichni Garyho oblíbí.
Karel, vzhledem k přibývajícímu věku, postupně dělá u týmu alespoň kustoda, a amatérského dohazovače nového hráče, který by mohl být jeho syn. Rodinná pohoda je narušena v okamžiku, kdy zjistí, že Garyho tým napálil, a tolik peněz, které mu slibovali, mu nikdy nedají. Tento způsob vychytralosti je blízký tomu, co se děje i v jiných odvětvích zřejmě ve většině koutech světa. Ale řekněme si upřímně, Češi se rádi a často chlubí tím, že ví, jak něco obejít nebo někoho podvést. Ale aby řeč nebyla jen o Češích, na své si přijdou i Američani, hokejoví mistři, kteří si myslí, že se svět točí kolem nich, a i přestože Gary udělá dítě jedné slečně z pivovaru, odmítá se přiznat k otcovství. Hrající v té době již za jiný tým, zklame všechny ve svém okolí, kteří mu dřív byli nápomocní.
Před posledním zápasem sezóny Karel definitivně odchází od hokeje, a to i přes různé nabídky šéfa týmu, který má na svědomí pletichy s penězi, podvody a lži. Nechce být součástí manipulací, toků peněz od města, a místo toho nachází mír a klid v bezpečí své rodiny, kterou po tolik let zanedbával.
Svého času investovaného do této knihy nelituji. Jak je těžké říct sbohem tomu, co vás několik let bavilo, ale nikdy neživilo, jak je vůbec těžké říkat ne, postavit se mnohdy nehezké realitě čelem a nalézt svůj vlastní klid.
Velice milý a reálný příběh o životě, tak jak stojí a běží.
The post 3/10 Recenze na knižní hokejovou verzi „Okresního přeboru“ o tenkém ledě imaginárního HC Frýštejna appeared first on Idiotka.
26/9 (Ne)Snesitelná lehkost bytí
Dnes to asi bude hodně různorodé povídání…
Přála jsem si být princeznou
Nad svou starou, rozviklanou postelí v mém ještě starším dětském pokojíku visí obrázek Sissi. Zajímavostí přitom je, že z těch nejznámějších (a zároveň mých nejoblíbenějších) sotva jeden princeznovský reálný sen dopadl dobře. Grace Kelly, Diana, Sissi... Co je obdivuhodné, tak to, že je lidé znají dodnes.
Sedím na zahradě, zabalená v županu snažící se nasát nějakou barvu a vyhnat ze sebe ten zákeřnej zánět, co mě postihl asi spíš pod vlivem psychiky. Před sebou mám karty, které jsou hodně, ale hodně nepřehledné a zvláštní. Smutek, žárlivost, neštěstí, štěstí. Štěstí v neštěstí? To je asi celý můj osud…
Začněme takto, narodit jsem se chtěla, to je jasné. V mým životě nebyly vždycky jen chvíle, kdy jsem byla šťastná. Ale dnes můžu říct, že mi moc nechybělo a nechybí. Trpěla jsem vždycky nějakým komplexem, že nejsem dost dobrá, že mě nikdo nemá a nemůže mít za nic rád, že si všechno musím vybojovat a zasloužit. A tak jsem bojovala a bojuju dodnes. Nové spolky si hledám i ve třiceti a stále hledám možnosti, jak začít od znova a už u toho třeba i zůstat, zakotvit.
Jak se stát ikonou
V koutku duše stále truchlím za Belmonda, za starý svět, jak psal někdo v krásném článku o něm, který jsem sice nikdy nepoznala, ale v hlavě ho dost reálně vidím… Všichni říkají, že je všechno možné, tak proč podle toho nedokážu žít?
Celý život čtu o lidech, kteří něco dokázali, stali se hrdinou, hrdinou válečným, hrdinou filmu, divadla, života, lidských srdcí, jak někdo urazil takovou a takovou cestu, a já sama si říkám, že jsem k ničemu, protože já sama neurazila žádnou. Přitom ta moje cesta byla taky těžká, jiná, ale těžká, a stálo mě hodně úsilí být teď tam, kde jsem. Jen to člověk občas zapomene a vidí to jako něco zcela běžného. To by ale neměl.
Mám v sobě čas od času tendence vidět v sobě pramálo potenciálu, málo dobrého. Uvěřila jsem tomu, že nejsem dost dobrá. Lidé skutečného uměleckého zaměření mě nikdy nevzali mezi sebe. A já si vždycky připadala odstrčená, nedostatečná a k ničemu, protože jsem tam zoufale chtěla patřit. Sociální sítě a vliv mnohých, nad kterými mi kolikrát zůstává rozum stát, mi to ještě víc potvrdil. Nedávno mi to potvrdil i mladík, kterému je osmnáct. Byla moje chyba domnívat se, že je tento mladík vyspělý, a že spolu můžeme pracovat na projektu, který mi vlije energii do žil. A také byla chyba domnívat se, že se mi moje karma nevrátí. Jednoho dne přišel s pláčem, že to dělat nemůže, že ho to nebaví. Obrečela jsem to, časem i přijala, vlastně i pochopila a říkala jsem si, že jednou můžeme zajít i na kafé. Nakonec jsem dospěla k názoru, že to, co se mi stalo, je skutečně asi karma. Mně svět neubližuje, dělá mi jen to, co já dělám jemu. Po delší době jsem zjistila, že mě smazal ze všeho, co mohl, ačkoliv jeho poslední slova mluvila o tom, jak mě stále plně podporuje ve všem, do čeho se pustím. Škoda, že ho to zajímat přestalo, ale má na to úplné právo…
Dnes je tak lehké odejít, až je to zbabělé
Nikdy nechci před ničím utíkat, a když něco necítím, chci to říct hned. Ale sama vím, že byly v životě chvíle, kdy se mi to nepovedlo. Například u bývalé kamarádky, nad kterou občas přemýšlím, zdali jí vysvětlovat, proč jsem se odmlčela. Nebylo to hezké a svým způsobem mě to trápí. Asi bych chtěla vědět, co jsem po osmi letech přátelství udělala špatně. Ale to je právě to, že nic špatně neudělala. Jen jsem se změnila a rozhodla jsem se jít jinou cestou potřebující víc podpory, než jaké se mi dostávalo. Necítila jsem s ní tu pevnou půdu pod nohama, co jsem potřebovala, a místo toho jsem měla pocit, že s ní podporuju a obdivuju všechny hvězdy okolo víc než sebe samotnou. Odmlčela jsem se možná právě pro to, že jsem nechtěla ublížit, říct něco, co špatně pochopí a co ji raní, ale místo toho si v hlavě uchovat ty hezké vzpomínky. Nechovat se, že neexistuje, ale že jdou jen naše cesty dál individuálně.
Zkrátka a dobře, už obdivuju i hrdiny všedního dne, ty, kteří jsou schopni každé ráno vstát a dělat svou práci. A co ranní, ale třeba i noční. Kteří jsou schopni vykopnout se z postele, aby šli nakrmit plakající dítě, nebo aby se o ně postaralo, i když jim samotným je zle…
A ne nabubřelý světáky, co si hrají na skromné umělce a přitom absolutně bez zájmu odhodí každého, kdo jim nemůže být v kariéře nijak nápomocný. Jestli jsou konzervatoře, vysoké školy, uličky, ulice a vůbec celej svět prošpikovanej těmito lidmi, pak lidstvo zanedlouho vymře, protože si dost možná nebudeme umět říct ani dobrý den…
The post 26/9 (Ne)Snesitelná lehkost bytí appeared first on Idiotka.
22/8 Čerstvých sladkých (i hořkých) 30
S momentálním rozpoložením z narozenin, které letos dosáhly čerstvé třicítky (já si na to nezvyknu!), jsem zjistila, že se mi poslední dobou hodně mění priority.
Mám pocit, že už bych měla dělat jen to, co dělat chci. I kdyby mě to mělo stát pár měsíců v nejistotě.
Dále jsem zjistila, že je pár lidí, kteří mi v životě zůstanou, lidí, který jsem chtěla, a nezůstali mi, nebo lidí, kteří chtěli zůstat, ale já sama jsem se od nich odtrhla. Vím, že je to asi ta nejhorší možná varianta, ač sama paradoxně tak moc vyznávám upřímnost a komunikaci, ale nedokázala jsem to odůvodnit. Ale vždycky si pak vzpomenu, jak mi kamarádka jednou poslala úžasnou větu:
Když něco nechceš, nevysvětluj proč, ani se neospravedlňuj. Já NECHCI je věta, která nepotřebuje žádný rozbor.
Proč říkat, že je mi malou oporou, že potřebuji víc, že se s ní/m někdy necítím dobře? Abych ublížila? Vždyť to ani není o tom člověku, já se zkrátka a dobře třeba jen změnila, mám jiný priority, jiný zájmy, zaměřuju se víc na sebe, potřebuju něco jinýho. Samozřejmě že to v tom druhým může vyvolat zášť, ale co se dá dělat. O tom život je. Že jsou v něm i lidé, co mě nemají rádi. Chtěla jsem žít vždycky ve smíru, když už rozchod, tak potom udobření a nakonec přátelství. Když už ne přátelství, tak alespoň nekydání hnoje a brát to tak, že lidé přicházejí a odcházejí. A nemusejí vysvětlovat proč. Je to jejich věc. A já se to učím přijímat a zaměřit se na ty, co mě rádi mají. A vidím to den co den. Lidi, kterým na mně záleží. Kolik mi jich popřálo splněný sny, až jsem se u každýho z nich málem rozbrečela, jako kdyby věděli, co pro mě moje sny znamenají.
Zároveň neříkám, že nebolí, když se od některých musím odtrhnout, ať už že to chci já nebo oni. Nechat odejít je to nejtěžší. Ať už jsou to rodiče, děti, kamarádi nebo i bývalí partneři. Když nepovedenej vztah nepřeteče do přátelství a ten někdo zapomene, že jste vůbec žili…u tohoto je to pro mě obzvlášť složitý, protože se neustále přesvědčuju o tom, jak je pro mě hrozně těžký otevřít srdce… Ale o tom zas jindy, co říkáte?
A tak se snažím vážit si každého dne a toho, co mám v něm.
Možná je pozdě na to leccos začínat.
Možná je pozdě na to zkoušet prorazit ve světě, na který jsem už stará.
Ale rozhodně je bláznovství se o ty splněné sny alespoň nepokusit.
The post 22/8 Čerstvých sladkých (i hořkých) 30 appeared first on Idiotka.
Jak se aklimatizuješ zpátky v Praze?
Chybělo ti to tu?“
Sakra, co říct?
Upřímně? Nikdy jsem se necítila líp než na dovolené právě teď. Po třech letech u moře a po dvou letech na opravdové dovolené.
Zároveň jsem nikdy neměla tak silný pocit, že ztrácím čas, když jsem doma, a nikam necestuju.
A víte co? Možná to bude znít hnusně…ale já se cítila tak dobře taky proto, že jsem nebyla mezi Čechy.
Projel mnou pocit: co kdybych zůstala někde v zahraničí? Ten pocit se ve mně usadil už před nějakou dobou a koření tam víc a víc. Když jsem v Česku, tak se zmenší, protože zlenivím a najednou mám pocit, že je všechno větší problém. Ale vím, že kdybych vyjela, budu šťastná.
Zjistila jsem, že mi dělá dobře, když jsem v obchodě, a slyším lidi mluvit cizím jazykem.
Zjistila jsem rozdíl mezi povahou obchodníků v zahraničí (např. Řecko), pro něž je silnou motivací výdělek, který je zároveň jejich obživou, a mezi prodavači v Česku mezi velkoobchody, kde jim nikomu nejde o prodej, dělají jen svoji práci anonymního prodejce anonymním zákazníkům.
A tak se ptám: co bych nejraději dělala? A kde?
Odpověď nenacházím. Mám toho v hlavě tolik, že od všeho nakonec ustoupím, utíkám, a čas plyne a já se trápím vědomím, že za měsíc budu muset opět do práce a celý rok najedu opět na stejný mód: práce, doma, práce, doma, práce.
A to není život pro mě.
Kdoví, kam by se ubíhal, kdybych před čtyřmi lety jela na rok do Paříže na Erasmus. Byl by můj život lepší? Zřejmě ne, protože jsem si tehdy zvolila jinou cestu…
Ale dnes si můžu opět vybírat…
The post 18/7 Ani tam, ani tady appeared first on Idiotka.
6/6 Jsi citlivka a všechno si moc bereš!
Jsi citlivka a všechno si moc bereš! Kdo jsou hypersenzitivní lidé a proč prožívají vše silně?
Zdroj: https://wave.rozhlas.cz/
Přijdou chvíle, kdy člověk nemá den. Dva. Tři. Čtyři. Týden. Měsíc.
Když jsi ve společnosti lidí, který neznáš, zkoprníš. A i když je tam jeden, koho znáš, kterej přibral dalšího do party, uhýbáš. Nejčastěji právě když se necítíš. Nehledáš společnost a chceš se schovat. A ty máš pořád tendence vidět na sobě to špatný, odsuzovat se, že je tvoje chyba, že tu nechceš být, a že by ses radši viděl v pelechu doma.
Máš tendence si říkat:
Proč nepředstírám líp, že se dobře bavím? Proč se neumím uvolnit?
Moje velký téma posledních dní.
Oči soudců, pomluvy kolegů (respektive některých kolegyň), nejistota, vzpomínky na mou jedinou a zároveň nejhorší opileckou noc, za kterou se dodnes stydím, slova jako: Hraješ si na svatouška, ale nejsi jím! Ale já ani nechci. Nikdy jsem nechtěla. Hodně lidí mě v té roli vidí a pak jsou ze mě možná zklamaní, možná mají pocit, že hraju hru, že já sama to tak chci...
Ale chtěl někdy někdo doopravdy vědět, jaká jsem? Chce to vidět? Má opravdový zájem? Možná já sama nevěděla, kdo jsem, a co v životě potřebuju. Bát se dávat najevo to, kdo doopravdy jsem...
Jak je možný, že když mi nebylo dobře, tak jsem byla obklopená převážně lidmi, kteří mě zařadili do kategorie: moc řešící? A to i přesto, že jsem si tolik přála být obklopena lidmi, kteří mi rozumí (tím pádem budou možná taky teda tak řešící). Ale ne proto, abychom se navzájem utvrzovali v našem žalu, (sebe)obviňování atd., ale abychom si navzájem porozuměli. Protože když někdo neřeší to, co my, a normálně to přechází jakoby nic, tak jak by mohl porozumět tomu, proč nás se to dotýká, nebo co nás k těmto pocitům přivedlo?
A hlavně, čím mi pomůže větou: to moc řešíš, (nebo nedejbože) se sebeprožíváš? Mimoto že se pak cítím jako blázen a budižkničemu.
Je to normální zvyknout si na to, že v různých etapách života měníme svět kolem sebe včetně lidí.
A tak, možná jich mám kolem sebe málo, možná ještě míň, ale takto jsem šťastná. Protože díky tomu můžou do mýho života přijít noví…
Patřím mezi citlivější jedince. A nestydím se za to. Děkuju za moji empatii, která snad může být někdy někomu nápomocná.
PS: Bohemian Rhapsody, November Rain, ulička v kostele…
…až se jako zakletá princezna vyloupnu a stanu se konečně tou, co jsem vždycky chtěla…nevracej nic, jen si občas vzpomeň…
The post 6/6 Jsi citlivka a všechno si moc bereš! appeared first on Idiotka.
16/5 Rada podle báby Sobolové, n. 1
Dnešní svět = internet.
Miluju internet, protože zjistím všechno, co potřebuju. Celkem bez námahy. Někdy dobrý, někdy velký špatný.
Co se ale všechno dá zjistit z internetu, toho je mnohem víc! Nemyslela jsem si, že má takovou moc, ale opravdu...
A tak pár moderních rad, které jsem za poslední dobu vypozorovala:
Jestli se mu líbíš, sleduje ti instastories!
Jestli váháš, jestli se mu to líbí, sleduj, kolik ti obecně dává lajků, jestli vůbec.
Zjisti, jaký fotky ti lajkuje a podle toho víš, jak moc tě miluje...
Když jsem zjistila, kolik lidí na to dá, a jak se podle toho vážně řídí, polil mě smutek. Jak se dá komunikace a vlastní intuice zahodit a místo toho jednoduše dát na lajky a Instastories na Instagramu? A kolika dalším tímto dává "naději"?
Buďme, prosím, pořád sami sebou!
Být členem smečky. Snad je to v normálních projevech všech lidí, chtít být součástí rodiny a smečky. A nebo to je moje lví přesvědčení. Být součástí něčeho většího. Ano, být součástí. Ne sloužit, ale být jedna z nich.
Tak proč mám pořád pocit, že nikam nepatřím?
A co se vůbec děje, že jsem poslední dobou raději sama? Proč mi vadí spousta situací, kdy vidím lidi, jak se k sobě neumí chovat navzájem, jak neumí pozdravit, říct s dovolením, prosím, děkuju... A jen to pozoruju a toužím se ztratit nebo zahrabat někam hluboko, aby mi to vadit přestalo.
Jestli někde jsi ty neviděný, prosím, dej, ať dokážu rozlišit správné lidi kolem sebe.
To, co mě dělá šťastnou.
S lidmi, v jejichž společnosti jsem šťastná.
The post 16/5 Rada podle báby Sobolové, n. 1 appeared first on Idiotka.
…protože když je vidím, jak dávají rozhovory…když je vidím tančit…když slyším klavír…když… Začne to rozhovor s Terezou Ramba, kde si představuju, jak za stolem sedím já, jak odpovídám na různý otázky […]
The post 2/5 Proč se pořád porovnáváš? appeared first on Idiotka.
11/4 Není to o mně, není to o mně aneb O zklamání
Znám všechny ezo poučky o tom, jak má všechno být, jak je všechno správně a přesně tak, jak má být. A určitě to tak opravdu je. Ale jak to vidět i ve chvílích, kdy máte pocit, že vám někdo oči přivázal černým neprůhledným šátkem?
Říká se tomu důvěra. Říká se tomu lidskost. Říká se tomu upřímnost.
Hodnoty, které nás dělají lidmi. Z lidí přátele, z přátel nejvěrnější přátele, z nejvěrnějších přátel naše druhé poloviny. Každému můžeme dát kus sebe. Je jen na nás, jak velký je to kus, zda je to partner, přítel nebo kamarád/ka. Je to jedno. Ten kus si bere s sebou a buď ho máme stále v blízkosti vedle sebe, nebo se jednoho dne naše cesty rozejdou a ten kus nám chybí. Většinou ho nahrazujeme jiným kusem.
Samotné mi zmizel další kus. Věřila jsem a dostala jsem zklamání. A přitom jediný, z čeho mám strach a co se mi teď honí hlavou je, že se mi to bude opakovat pořád a pořád stejně jako dosud…
„Já se ti to bál říct.“
Nejhorší věta. Nic nebolí víc než vědomí, že se vám někdo bojí něco říct a staví vás do situace, kdy nevíte, jestli se máte cítit vinni vy, že vám to není schopný říct, nebo on, že je takovej srab.
Opakuju si: Není to o mně, není to o mně, není to o mně! A když jsi lhal, když jsi byl neupřímnej, ať už z jakýhokoliv důvodu – jednou jsem řekla, že nesnáším lež. A byť jsi byl můj kamarád, svoje místo v mém životě jsi promrhal.
.
A pak o sobě tolik pochybuju. Myslela jsem si, že už je to za mnou, ale přesto se pořád sama sebe ptám: jsem dost kreativní? Jsem opravdu kreativní člověk, jak se někdy prezentuju? Co když je moje jediná záchrana v životě práce v kanceláři? Co když nemám dělat nic jinýho?
Pak zjistím, že mám kolem sebe lidi, kteří to vidí i jinak, poradí mi, a to jsou ty kousky toho srdce, který jsem ze sebe dala, a který jsou při mně. I ve chvílích pochyb s čistou hlavou mi radí to, co si ještě někdy neumím dát sama.
A pak přijde e-mail s vyhodnocením mýho zaslaného textu body od 1 do 10 s mým hodnocením 9 bodů.
Myslím, že to nebude tak zlý… Jen ten hnusnej soud v hlavě…
Už to vzdej
Jen na sebe se podívej a za pravdu nám dej, že jsi pěknej ptáček…
Jen pohleď na svou minulost a pochop, že v nás hárá zlost…
Tak požádej nás o milost a začni s pláčem…
The post 11/4 Není to o mně, není to o mně aneb O zklamání appeared first on Idiotka.
Procházela jsem se po nábřeží, když jsem uviděla výdejní okýnko, u kterýho v nabídce stálo:
Co sebou…
A někdo k tomu celkem trefně dopsal:
Co se sebou…
Když jdu mojí trasou, vždycky vyhlížím divadlo. To divadlo, za kterým jsem odešla, tu lásku, ve které jsem spatřovala smysl mého tehdejšího života. Poznala jsem ho jen krátce. A po roce a půl poprvé nebylo vůbec vidět. Z černoty se zjevovalo sem tam pár opeřenců, ale divadlo bylo v mlze…
A já se poprvé toužila do té tmy schovat…
- No, překvapilo mě, že čeká dítě…
- On čeká dítě?
- To nevíš?
- A kdy?
- No, v červenci to řekl v práci.
- Aha…
Křeče. Špatně od žaludku. Nejradši bych smazala všechno to, co ve mně kdy zanechal. Všechny emoce, vzpomínky, bolesti i radosti. Bohužel, nešlo to.
- Tak málo jsem pro něj znamenala?
- To takhle přece nemůžeš brát.
- A jak to mám brát?
- Neber si to osobně.
- Kvůli němu jsem chtěla jít do Prahy a on si do půl roku pořídí dítě s někým jiným?
Je to můj život, sorry, beru si to osobně.
Další (kdysi osudový), o třičtvrtě roku později…
- My čekáme dítě.
- A kdy máte termín?
- Na tvůj svátek.
Vždycky jsem chtěla děti. Ano, tak moc…i když jsem byla malý pískle, měla jsem pocit, že bych jim měla moc co předat.
Vím, že mám svoje chyby, ale vždycky jsem si myslela, že bych je před nimi mohla ochránit. Že bych mohla porodit děti, které by tu byly pro sebe i pro druhé. Empatické, citlivé, s touhou změnit svět.
Ale vždycky to bylo podmíněno tím, že musím mít muže, se kterým to bude stát za to. Se kterým budu vědět, že to doopravdy chci, že jsem si tím stoprocentně jistá, že…věřím.
Místo toho jsem se rozhodla, že se dětí (bez udání důvodu) dobrovolně vzdávám…
The post 14/3 Co (se) sebou appeared first on Idiotka.
28/2 Doba útlumu a psychického vyčerpání
Nepřijdu si jako jejich kamarád, souputník, ale jen jako vrchní ¨"testovač". A vlastně už ani jako ten. Spíš jako stroj...bez špetky kreativní činnosti...
Jenže jednoho dne ten pohár přetekl... Sesypalo se mi to jako domeček z karet...k tomu bezmoc, zoufalství a pocit zmaru, že všechno, co momentálně dělám, je zbytečný, nebaví mě, nezvládám to, jsem vyčerpaná, dávám energii, ale nedostávám ji zpět.
Už to nějak nedávám... Možná je to věkem, a možná je to empatií a citlivostí, kterou mám, a která nikdy neodejde...
Zase si mě lidstvo (říkejme tomu třeba TO) prohlíží, jestli mám správně nasazený respirátor nebo dvojitou roušku, a jestli ne, tak jsem debil.
A zase někdo vymyslí úžasný převrat v podobě udávání módních trendů respirátorů... A ač slyšíte ze všech stran různá řešení, nemění se nic, a tak si zatím v obýváku jen připíjíte na zdraví a na lepší časy, protože co vám jinýho taky zbývá, že jo... A dál chodíte do práce, kde už téměř nevidíte ani záblesk světla, chce se vám brečet jen když tam jdete, cítíte se jako budižkničemu, jako poskok, který nevidí smysl v tom, co dělá, a víte, že až tahle doba přejde, budete nahrazeni jinou bezproblémovou a milovanou kolegyní, ale přesto víte, že musíte děkovat, protože vy jste jedni z těch, kdo tu práci ještě mají...
Ale přes všechny ty starosti kolem jsme se přestali ptát. Nějak se vytrácí empatie. Nejde se do důsledků, nedomýšlí se následky... Odsuzujeme, aniž bychom si dali práci s položením otázky.
TO mě někdy vážně sere. Ta neempatičnost.
Nevím, co se to stalo, že TO není schopný vidět jako člověk, že nedomyslí, že se nezajímá o druhý, o to kolik stojí energie ráno vstát a vůbec jít bez jakékoliv seberealizace a motivace pracovat na něčem, aby někdo jiný mohl... Kolik úsilí dá večer usnout, aby člověk zapomněl na to, co bude zase řešit, případně co nestihl a co a jak bude a kdo vám to omlátí o hlavu.
A tak jsem se jednoho krásnýho večera přejedla, druhej den mi bylo špatně, a tak jsem si pro svoji vlastní kontrolu a motivaci koupila chytrý hodinky, který jsem vždycky odmítala, troje brambůrky ve slevě, a pak jsem se cítila naplněná.
Prý jen malýmu množství z TO je umožněno dělat práci, která je opravdu baví. Ano, zvlášť dnes.
Ale já se rozhoduju a brzy k tomu dospěju zcela a úplně, dělat jen to, co mě baví. Protože moje duše, někde ta kreativní část jí samotné je někde ukrytá a pláče a touží po naplnění... Dere se nahoru, ale zatím pořád dělám, že ji neslyším a utlumuju ji, jak se dá. Jako když maminky uklidňují dítě v MHD, protože nechtějí rušit okolí...
Ale víte, jak to je...něco končí, ale něco novýho určitě začne!
Držme se!
The post 28/2 Doba útlumu a psychického vyčerpání appeared first on Idiotka.
27/2 Monolog z(a)tracené šály
Co?! Kde to jsem?! Co to je? Tady to neznám!
To mi šumí v hlavě nebo se mi to jen zdá, že někdo volá?!
Vrať se, vrať se!
Ale nikde nikdo... Snad je to jen v mý hlavě...
Chci jít. Chci se zvednout a jít, ale nemůžu. Nejde to. Leží na mně hromada čehosi...fuj, to je odporný... Mačká se to na mě a divně to smrdí!
Tak, sakra, kde to jsem? Co to znamená? Kde je můj věšáček?
Halóóó! MA-MÍÍÍ! Slyšíš?!
Ležím tady...asi na zemi...v tmavý místnosti...
Hodilas mě sem jako kus hadru?! Nebo o co jde?!
Z druhý místnosti slyším divný zvuky. Takový jsem slýchávala, když se v koupelně pralo prádlo...říkalo se tak tomu myslím... Vždycky jsi mě pohladila a říkalas, že já ne, že já nesmím. Že je na mně nejhezčí právě to, jaká jsem, že kdybys mě vyprala, ztratila bych to kouzlo...vlákýnka by se povolila...barva by pustila...celá bych se rozpadla.
Tak kde jsi?! Ty ses na mě vykašlala! Takže jsem pro tebe byla taky jenom kus hadru!
Copak jsi na mě docela zapomněla? Kolikrát jsme kde spolu byly, co jsme se nacestovaly, co jsem se tě nahřála, jak jsi mě brala s sebou i tam, kams nemusela? A kde jsi teď? Copak to všechno bylo nic? Odhodila jsi mě bůhvíkam, možná ani sama nevíš... Takhle ti na mně záleželo?!
Ach jo, klid klid, výčitky nikomu nepomůžou... Možná sis jen někam odběhla a brzo se vrátíš. Nezlob se...jenom se bojím. Nebyla jsem takhle dlouho sama bez mýho vyhřátýho místečka...a bez tebe...
Divný zvuky (asi té pračky nebo co) přestaly... Konečně! Až mě z toho málem rozbolela hlava...
Maminko, přijď brzy...já se bojím...
Ale co to! Ne! Nechte mě, sakra, okamžitě mě pusťte! Au! Víte, jak to bolí?! Mačkáte mě - au - jak sardinku - Slyšíte mě?! Kde to jsem?! Zas taková tma! Já se bojím! Mám strach! A ten puch všude kolem - co to je?! Snad to není - ??
Ne ne ne! Nezavírej ty dvířka, nezavírej ty dvířka! Já se přece nemůžu prát, slyšíš?! Nemůžu se prát!!
Mamiiiiiiii! Pomoooooooc!
The post 27/2 Monolog z(a)tracené šály appeared first on Idiotka.