Přání sobě i blízkým do nového roku předchází hodnocení roku minulého.

Proto vám exkluzivně přináším rozhovor se svým starým já z roku 2021 a novým já z roku 2022:

2021: Chci všechno vědět. Co mě čeká i nečeká! Vidět do budoucnosti. Já to chci a chci a chci. Draze zaplatím!

2022: Dnes už chápu, že jsou situace, které se nedají naplánovat. Karty, hvězdy, horoskopy...naznačit mi to může cokoliv, ale není život krásný právě v tom, jak nepředvídatelný může být?

2021: Někdy mě fakt štve, že se nemůžu sbalit, a být během půl hodiny doma tam, kde jsem vyrůstala. Se vším špatným, i s dobrým. Ale ten pocit takovýho zvláštního bezpečí...

2022: Kdo můžete, hojně se navštěvujte a dopřejte si cítit lásku od lidí, u kterých nikdy nevíte, kdy je vidíte naposled. A pokud jste někde daleko, tak mějte na paměti, že opravdová láska dolehne k tomu, na koho myslíte, i kdybyste byli 500 mil daleko.

2021: Chci spoustu věcí hned a většinu času jsem pak zklamaná, že to nepřichází.

2022: Trpělivost je můj nejlepší učitel. Chci věřit, že všechno má svůj čas.

2021: Občas se přistihnu, že se lituju, že jsem neudělala dost, že jsem všechno promarnila.

2022: Chci se naučit přijímat život tak, jak leží a běží.

2021: Je mi 30 let a jsem sama. Nikdo mě nemá rád.

2022: Uvědomuju si, že jediný, kdo nám v životě s jistotou zůstane, jsme jen my sami, proto je tak důležitá sebeláska.

Přeji vám, abyste dělali věci a vytvářeli situace, které vám dělají radost.

Přeji vám, abyste ve tmě vždycky našli cestu.

PS: Nemyslete si, to starý já '21 je a nějakou dobu bude ještě pořád přítomno. Myslete na to, že bez starého bychom nebyli tam, kde jsme teď.

The post 2/1 Tož, vítaj appeared first on Idiotka.

Něco tak silného jako modlitbu za mrtvé přímo v kostele jsem nikdy nezažila. Ten pocit se nedá napsat ani vyslovit. Ten se musí zažít. Pro mě, jakožto pro milovnici chrámů, kostelů, kostelíků, varhan, cítící respekt z kříže, který občas nosím i na krku, a všeho podobného, to byl zážitek, který jsem měla nutkání celou dobu doprovázet pláčem. K tomu zpěv spolu s varhany a to vše v nádherném chrámu sv. Víta.

Poděkování těm, co zahynuli za 2. světové války, pomyslně však věnováno všem hrdinům, kteří položili svoje životy proto, abychom my, budoucí generace, mohly žít. Lidé, kterým nebylo dopřáno prožít dlouhý život, ale bylo jim dopřáno stát se poselstvím morálky, odvahy, síly a především boje za lidskost. A já měla tu čest tam na stupínku stát a být jedna z těch, co může tato jména svým hlasem připomenout.

Druhého dne následoval zájezd do koncentračního tábora Mauthausen. Zážitek neméně silný, i když trochu pokroucený upravenou realitou ze strany Rakouska odmítající si přiznat vinu a dělající z tábora příjemnější pobyt všedního dne. Pokud byste neměli dobrého průvodce, místo by vám v podstatě až tak samo o sobě neřeklo a přišlo by vám, že se tam vlastně možná nic tak hrůzného, jako například v Osvětimi, nestalo. Jenže ouha, Mauthausen bylo místo vyhlazovací a v podstatě každý, kdo tam byl deportován, byl předem odsouzen na smrt. S notnou dávkou štěstí někteří přežili, ale drtivá většina ne. Škoda, že tam dnes zcela chybí autentické materiály a také se zakazuje chodit tam, kde zemřelo tolik lidí. Jen okusit zlomek toho, co museli oni v nelidských podmínkách. Proč a za co? A zase si o to víc vážit toho, co máme, a nad jakými věcmi si dnes zoufáme, a na které poukazujeme.

Při cestě zpátky jsem na to stále myslela a snažila si představovat. Viděla jsem to tak v jasných barvách… A opět jsem si pokládala otázky – kdo jsou hrdinové? A kdo nehrdinové? Koho opěvovat? Odbojáře? Bojovníky? Toho, kdo se do všeho přimotal náhodou?

Jak už jsem psala dříve, pro mě je hrdina každý člověk všedního dne. Každý, kdo dokáže vydržet útrapy, ať už to znamená cokoliv, kdo se dokáže postarat o malé dítě, kdo miluje víc než sebe, kdo se dokáže obětovat, kdo cítí soucit.

Zkrátka všichni, kdo v sobě mají lidskost. Protože to je to, co nás dělá lidmi.

The post 31/10 Cesta tam, ne zpět appeared first on Idiotka.

Můj čas, stejně jako nás všech, je poměrně krátký. Také proto dost zvažuju, co v něm budu dělat, jaký krok bude ten následující, do čeho se pustím, co nechám být, co mě zajímá…

Proto bych se dnes ráda zmínila o knížce zcela nového autora Josefa J Novotného, pro kterého je to prvotina. Kniha HC Faraoni Frýštejn a aljašský démon vypráví o hokeji v druhé lize v imaginárním městečku Frýštejn. Možná se ptáte: proč zrovna v druhé lize? Možná proto, že ač se to nezdá, i tam jsou pletichy podobné jako v první…

Vše začíná příjezdem slavného hokejového brankáře z Aljašky, Gary Roddingtona, který má být spásou pro hokejový tým HC Faraoni. Hvězda, která má problém s drogami a s alkoholem a dalšími excesy, ale pro peníze pojede třeba i na konec světa. Nakonec je ubytován u Karla Švarce, vypravěče příběhu, a jeho rodiny. Přes prvotní žárlivost na slávu, uznání, zahraniční zkušenosti a vytlačení z pozice jedničky brankáře HC Frýštejn si i Karel (v reálu pracující v pivovaru a mající ženu a dvě děti) a vůbec všichni Garyho oblíbí.

Karel, vzhledem k přibývajícímu věku, postupně dělá u týmu alespoň kustoda, a amatérského dohazovače nového hráče, který by mohl být jeho syn. Rodinná pohoda je narušena v okamžiku, kdy zjistí, že Garyho tým napálil, a tolik peněz, které mu slibovali, mu nikdy nedají. Tento způsob vychytralosti je blízký tomu, co se děje i v jiných odvětvích zřejmě ve většině koutech světa. Ale řekněme si upřímně, Češi se rádi a často chlubí tím, že ví, jak něco obejít nebo někoho podvést. Ale aby řeč nebyla jen o Češích, na své si přijdou i Američani, hokejoví mistři, kteří si myslí, že se svět točí kolem nich, a i přestože Gary udělá dítě jedné slečně z pivovaru, odmítá se přiznat k otcovství. Hrající v té době již za jiný tým, zklame všechny ve svém okolí, kteří mu dřív byli nápomocní.

Před posledním zápasem sezóny Karel definitivně odchází od hokeje, a to i přes různé nabídky šéfa týmu, který má na svědomí pletichy s penězi, podvody a lži. Nechce být součástí manipulací, toků peněz od města, a místo toho nachází mír a klid v bezpečí své rodiny, kterou po tolik let zanedbával.

Svého času investovaného do této knihy nelituji. Jak je těžké říct sbohem tomu, co vás několik let bavilo, ale nikdy neživilo, jak je vůbec těžké říkat ne, postavit se mnohdy nehezké realitě čelem a nalézt svůj vlastní klid.

Velice milý a reálný příběh o životě, tak jak stojí a běží.

The post 3/10 Recenze na knižní hokejovou verzi „Okresního přeboru“ o tenkém ledě imaginárního HC Frýštejna appeared first on Idiotka.

Dnes to asi bude hodně různorodé povídání…

Přála jsem si být princeznou

Nad svou starou, rozviklanou postelí v mém ještě starším dětském pokojíku visí obrázek Sissi. Zajímavostí přitom je, že z těch nejznámějších (a zároveň mých nejoblíbenějších) sotva jeden princeznovský reálný sen dopadl dobře. Grace Kelly, Diana, Sissi... Co je obdivuhodné, tak to, že je lidé znají dodnes.

Sedím na zahradě, zabalená v županu snažící se nasát nějakou barvu a vyhnat ze sebe ten zákeřnej zánět, co mě postihl asi spíš pod vlivem psychiky. Před sebou mám karty, které jsou hodně, ale hodně nepřehledné a zvláštní. Smutek, žárlivost, neštěstí, štěstí. Štěstí v neštěstí? To je asi celý můj osud…

Začněme takto, narodit jsem se chtěla, to je jasné. V mým životě nebyly vždycky jen chvíle, kdy jsem byla šťastná. Ale dnes můžu říct, že mi moc nechybělo a nechybí. Trpěla jsem vždycky nějakým komplexem, že nejsem dost dobrá, že mě nikdo nemá a nemůže mít za nic rád, že si všechno musím vybojovat a zasloužit. A tak jsem bojovala a bojuju dodnes. Nové spolky si hledám i ve třiceti a stále hledám možnosti, jak začít od znova a už u toho třeba i zůstat, zakotvit.

Jak se stát ikonou

V koutku duše stále truchlím za Belmonda, za starý svět, jak psal někdo v krásném článku o něm, který jsem sice nikdy nepoznala, ale v hlavě ho dost reálně vidím… Všichni říkají, že je všechno možné, tak proč podle toho nedokážu žít?

Celý život čtu o lidech, kteří něco dokázali, stali se hrdinou, hrdinou válečným, hrdinou filmu, divadla, života, lidských srdcí, jak někdo urazil takovou a takovou cestu, a já sama si říkám, že jsem k ničemu, protože já sama neurazila žádnou. Přitom ta moje cesta byla taky těžká, jiná, ale těžká, a stálo mě hodně úsilí být teď tam, kde jsem. Jen to člověk občas zapomene a vidí to jako něco zcela běžného. To by ale neměl.

Mám v sobě čas od času tendence vidět v sobě pramálo potenciálu, málo dobrého. Uvěřila jsem tomu, že nejsem dost dobrá. Lidé skutečného uměleckého zaměření mě nikdy nevzali mezi sebe. A já si vždycky připadala odstrčená, nedostatečná a k ničemu, protože jsem tam zoufale chtěla patřit. Sociální sítě a vliv mnohých, nad kterými mi kolikrát zůstává rozum stát, mi to ještě víc potvrdil. Nedávno mi to potvrdil i mladík, kterému je osmnáct. Byla moje chyba domnívat se, že je tento mladík vyspělý, a že spolu můžeme pracovat na projektu, který mi vlije energii do žil. A také byla chyba domnívat se, že se mi moje karma nevrátí. Jednoho dne přišel s pláčem, že to dělat nemůže, že ho to nebaví. Obrečela jsem to, časem i přijala, vlastně i pochopila a říkala jsem si, že jednou můžeme zajít i na kafé. Nakonec jsem dospěla k názoru, že to, co se mi stalo, je skutečně asi karma. Mně svět neubližuje, dělá mi jen to, co já dělám jemu. Po delší době jsem zjistila, že mě smazal ze všeho, co mohl, ačkoliv jeho poslední slova mluvila o tom, jak mě stále plně podporuje ve všem, do čeho se pustím. Škoda, že ho to zajímat přestalo, ale má na to úplné právo…

Dnes je tak lehké odejít, až je to zbabělé

Nikdy nechci před ničím utíkat, a když něco necítím, chci to říct hned. Ale sama vím, že byly v životě chvíle, kdy se mi to nepovedlo. Například u bývalé kamarádky, nad kterou občas přemýšlím, zdali jí vysvětlovat, proč jsem se odmlčela. Nebylo to hezké a svým způsobem mě to trápí. Asi bych chtěla vědět, co jsem po osmi letech přátelství udělala špatně. Ale to je právě to, že nic špatně neudělala. Jen jsem se změnila a rozhodla jsem se jít jinou cestou potřebující víc podpory, než jaké se mi dostávalo. Necítila jsem s ní tu pevnou půdu pod nohama, co jsem potřebovala, a místo toho jsem měla pocit, že s ní podporuju a obdivuju všechny hvězdy okolo víc než sebe samotnou. Odmlčela jsem se možná právě pro to, že jsem nechtěla ublížit, říct něco, co špatně pochopí a co ji raní, ale místo toho si v hlavě uchovat ty hezké vzpomínky. Nechovat se, že neexistuje, ale že jdou jen naše cesty dál individuálně.

Zkrátka a dobře, už obdivuju i hrdiny všedního dne, ty, kteří jsou schopni každé ráno vstát a dělat svou práci. A co ranní, ale třeba i noční. Kteří jsou schopni vykopnout se z postele, aby šli nakrmit plakající dítě, nebo aby se o ně postaralo, i když jim samotným je zle…

A ne nabubřelý světáky, co si hrají na skromné umělce a přitom absolutně bez zájmu odhodí každého, kdo jim nemůže být v kariéře nijak nápomocný. Jestli jsou konzervatoře, vysoké školy, uličky, ulice a vůbec celej svět prošpikovanej těmito lidmi, pak lidstvo zanedlouho vymře, protože si dost možná nebudeme umět říct ani dobrý den…

The post 26/9 (Ne)Snesitelná lehkost bytí appeared first on Idiotka.

S momentálním rozpoložením z narozenin, které letos dosáhly čerstvé třicítky (já si na to nezvyknu!), jsem zjistila, že se mi poslední dobou hodně mění priority.

Mám pocit, že už bych měla dělat jen to, co dělat chci. I kdyby mě to mělo stát pár měsíců v nejistotě.

Dále jsem zjistila, že je pár lidí, kteří mi v životě zůstanou, lidí, který jsem chtěla, a nezůstali mi, nebo lidí, kteří chtěli zůstat, ale já sama jsem se od nich odtrhla. Vím, že je to asi ta nejhorší možná varianta, ač sama paradoxně tak moc vyznávám upřímnost a komunikaci, ale nedokázala jsem to odůvodnit. Ale vždycky si pak vzpomenu, jak mi kamarádka jednou poslala úžasnou větu:

Když něco nechceš, nevysvětluj proč, ani se neospravedlňuj. Já NECHCI je věta, která nepotřebuje žádný rozbor.

Proč říkat, že je mi malou oporou, že potřebuji víc, že se s ní/m někdy necítím dobře? Abych ublížila? Vždyť to ani není o tom člověku, já se zkrátka a dobře třeba jen změnila, mám jiný priority, jiný zájmy, zaměřuju se víc na sebe, potřebuju něco jinýho. Samozřejmě že to v tom druhým může vyvolat zášť, ale co se dá dělat. O tom život je. Že jsou v něm i lidé, co mě nemají rádi. Chtěla jsem žít vždycky ve smíru, když už rozchod, tak potom udobření a nakonec přátelství. Když už ne přátelství, tak alespoň nekydání hnoje a brát to tak, že lidé přicházejí a odcházejí. A nemusejí vysvětlovat proč. Je to jejich věc. A já se to učím přijímat a zaměřit se na ty, co mě rádi mají. A vidím to den co den. Lidi, kterým na mně záleží. Kolik mi jich popřálo splněný sny, až jsem se u každýho z nich málem rozbrečela, jako kdyby věděli, co pro mě moje sny znamenají.

Zároveň neříkám, že nebolí, když se od některých musím odtrhnout, ať už že to chci já nebo oni. Nechat odejít je to nejtěžší. Ať už jsou to rodiče, děti, kamarádi nebo i bývalí partneři. Když nepovedenej vztah nepřeteče do přátelství a ten někdo zapomene, že jste vůbec žili…u tohoto je to pro mě obzvlášť složitý, protože se neustále přesvědčuju o tom, jak je pro mě hrozně těžký otevřít srdce… Ale o tom zas jindy, co říkáte?

A tak se snažím vážit si každého dne a toho, co mám v něm.

Možná je pozdě na to leccos začínat.

Možná je pozdě na to zkoušet prorazit ve světě, na který jsem už stará.

Ale rozhodně je bláznovství se o ty splněné sny alespoň nepokusit.

The post 22/8 Čerstvých sladkých (i hořkých) 30 appeared first on Idiotka.

Jak se aklimatizuješ zpátky v Praze?

Chybělo ti to tu?“

Sakra, co říct?

Upřímně? Nikdy jsem se necítila líp než na dovolené právě teď. Po třech letech u moře a po dvou letech na opravdové dovolené.

Zároveň jsem nikdy neměla tak silný pocit, že ztrácím čas, když jsem doma, a nikam necestuju.

A víte co? Možná to bude znít hnusně…ale já se cítila tak dobře taky proto, že jsem nebyla mezi Čechy.

Projel mnou pocit: co kdybych zůstala někde v zahraničí? Ten pocit se ve mně usadil už před nějakou dobou a koření tam víc a víc. Když jsem v Česku, tak se zmenší, protože zlenivím a najednou mám pocit, že je všechno větší problém. Ale vím, že kdybych vyjela, budu šťastná.

Zjistila jsem, že mi dělá dobře, když jsem v obchodě, a slyším lidi mluvit cizím jazykem.

Zjistila jsem rozdíl mezi povahou obchodníků v zahraničí (např. Řecko), pro něž je silnou motivací výdělek, který je zároveň jejich obživou, a mezi prodavači v Česku mezi velkoobchody, kde jim nikomu nejde o prodej, dělají jen svoji práci anonymního prodejce anonymním zákazníkům.

A tak se ptám: co bych nejraději dělala? A kde?

Odpověď nenacházím. Mám toho v hlavě tolik, že od všeho nakonec ustoupím, utíkám, a čas plyne a já se trápím vědomím, že za měsíc budu muset opět do práce a celý rok najedu opět na stejný mód: práce, doma, práce, doma, práce.

A to není život pro mě.

Kdoví, kam by se ubíhal, kdybych před čtyřmi lety jela na rok do Paříže na Erasmus. Byl by můj život lepší? Zřejmě ne, protože jsem si tehdy zvolila jinou cestu…

Ale dnes si můžu opět vybírat…

The post 18/7 Ani tam, ani tady appeared first on Idiotka.

Jsi citlivka a všechno si moc bereš! Kdo jsou hypersenzitivní lidé a proč prožívají vše silně?

 Zdroj: https://wave.rozhlas.cz/

The post 6/6 Jsi citlivka a všechno si moc bereš! appeared first on Idiotka.

Dnešní svět = internet.

Miluju internet, protože zjistím všechno, co potřebuju. Celkem bez námahy. Někdy dobrý, někdy velký špatný.

Co se ale všechno dá zjistit z internetu, toho je mnohem víc! Nemyslela jsem si, že má takovou moc, ale opravdu...

A tak pár moderních rad, které jsem za poslední dobu vypozorovala:

Jestli se mu líbíš, sleduje ti instastories!

Jestli váháš, jestli se mu to líbí, sleduj, kolik ti obecně dává lajků, jestli vůbec.

Zjisti, jaký fotky ti lajkuje a podle toho víš, jak moc tě miluje...

Když jsem zjistila, kolik lidí na to dá, a jak se podle toho vážně řídí, polil mě smutek. Jak se dá komunikace a vlastní intuice zahodit a místo toho jednoduše dát na lajky a Instastories na Instagramu? A kolika dalším tímto dává "naději"?

Buďme, prosím, pořád sami sebou! 

Být členem smečky. Snad je to v normálních projevech všech lidí, chtít být součástí rodiny a smečky. A nebo to je moje lví přesvědčení. Být součástí něčeho většího. Ano, být součástí. Ne sloužit, ale být jedna z nich.

Tak proč mám pořád pocit, že nikam nepatřím?

A co se vůbec děje, že jsem poslední dobou raději sama? Proč mi vadí spousta situací, kdy vidím lidi, jak se k sobě neumí chovat navzájem, jak neumí pozdravit, říct s dovolením, prosím, děkuju... A jen to pozoruju a toužím se ztratit nebo zahrabat někam hluboko, aby mi to vadit přestalo. 

Jestli někde jsi ty neviděný, prosím, dej, ať dokážu rozlišit správné lidi kolem sebe.

To, co mě dělá šťastnou.

S lidmi, v jejichž společnosti jsem šťastná.

The post 16/5 Rada podle báby Sobolové, n. 1 appeared first on Idiotka.

…protože když je vidím, jak dávají rozhovory…když je vidím tančit…když slyším klavír…když… Začne to rozhovor s Terezou Ramba, kde si představuju, jak za stolem sedím já, jak odpovídám na různý otázky […]

The post 2/5 Proč se pořád porovnáváš? appeared first on Idiotka.

Znám všechny ezo poučky o tom, jak má všechno být, jak je všechno správně a přesně tak, jak má být. A určitě to tak opravdu je. Ale jak to vidět i ve chvílích, kdy máte pocit, že vám někdo oči přivázal černým neprůhledným šátkem?

Říká se tomu důvěra. Říká se tomu lidskost. Říká se tomu upřímnost.

Hodnoty, které nás dělají lidmi. Z lidí přátele, z přátel nejvěrnější přátele, z nejvěrnějších přátel naše druhé poloviny. Každému můžeme dát kus sebe. Je jen na nás, jak velký je to kus, zda je to partner, přítel nebo kamarád/ka. Je to jedno. Ten kus si bere s sebou a buď ho máme stále v blízkosti vedle sebe, nebo se jednoho dne naše cesty rozejdou a ten kus nám chybí. Většinou ho nahrazujeme jiným kusem.

Samotné mi zmizel další kus. Věřila jsem a dostala jsem zklamání. A přitom jediný, z čeho mám strach a co se mi teď honí hlavou je, že se mi to bude opakovat pořád a pořád stejně jako dosud…

„Já se ti to bál říct.“

Nejhorší věta. Nic nebolí víc než vědomí, že se vám někdo bojí něco říct a staví vás do situace, kdy nevíte, jestli se máte cítit vinni vy, že vám to není schopný říct, nebo on, že je takovej srab.

Opakuju si: Není to o mně, není to o mně, není to o mně! A když jsi lhal, když jsi byl neupřímnej, ať už z jakýhokoliv důvodu – jednou jsem řekla, že nesnáším lež. A byť jsi byl můj kamarád, svoje místo v mém životě jsi promrhal.

.

A pak o sobě tolik pochybuju. Myslela jsem si, že už je to za mnou, ale přesto se pořád sama sebe ptám: jsem dost kreativní? Jsem opravdu kreativní člověk, jak se někdy prezentuju? Co když je moje jediná záchrana v životě práce v kanceláři? Co když nemám dělat nic jinýho?

Pak zjistím, že mám kolem sebe lidi, kteří to vidí i jinak, poradí mi, a to jsou ty kousky toho srdce, který jsem ze sebe dala, a který jsou při mně. I ve chvílích pochyb s čistou hlavou mi radí to, co si ještě někdy neumím dát sama.

A pak přijde e-mail s vyhodnocením mýho zaslaného textu body od 1 do 10 s mým hodnocením 9 bodů.

Myslím, že to nebude tak zlý… Jen ten hnusnej soud v hlavě…

Už to vzdej

Jen na sebe se podívej a za pravdu nám dej, že jsi pěknej ptáček…

Jen pohleď na svou minulost a pochop, že v nás hárá zlost…

Tak požádej nás o milost a začni s pláčem…

The post 11/4 Není to o mně, není to o mně aneb O zklamání appeared first on Idiotka.

Procházela jsem se po nábřeží, když jsem uviděla výdejní okýnko, u kterýho v nabídce stálo:

Co sebou…

A někdo k tomu celkem trefně dopsal:

Co se sebou…

Když jdu mojí trasou, vždycky vyhlížím divadlo. To divadlo, za kterým jsem odešla, tu lásku, ve které jsem spatřovala smysl mého tehdejšího života. Poznala jsem ho jen krátce. A po roce a půl poprvé nebylo vůbec vidět. Z černoty se zjevovalo sem tam pár opeřenců, ale divadlo bylo v mlze…

A já se poprvé toužila do té tmy schovat…

• No, překvapilo mě, že čeká dítě…
• On čeká dítě?
• To nevíš?
• A kdy?
• No, v červenci to řekl v práci.
• Aha…

Křeče. Špatně od žaludku. Nejradši bych smazala všechno to, co ve mně kdy zanechal. Všechny emoce, vzpomínky, bolesti i radosti. Bohužel, nešlo to.

• Tak málo jsem pro něj znamenala?
• To takhle přece nemůžeš brát.
• A jak to mám brát?
• Neber si to osobně.
• Kvůli němu jsem chtěla jít do Prahy a on si do půl roku pořídí dítě s někým jiným?

Je to můj život, sorry, beru si to osobně.

Další (kdysi osudový), o třičtvrtě roku později…

• My čekáme dítě.
• A kdy máte termín?
• Na tvůj svátek.

Vždycky jsem chtěla děti. Ano, tak moc…i když jsem byla malý pískle, měla jsem pocit, že bych jim měla moc co předat.

Vím, že mám svoje chyby, ale vždycky jsem si myslela, že bych je před nimi mohla ochránit. Že bych mohla porodit děti, které by tu byly pro sebe i pro druhé. Empatické, citlivé, s touhou změnit svět.

Ale vždycky to bylo podmíněno tím, že musím mít muže, se kterým to bude stát za to. Se kterým budu vědět, že to doopravdy chci, že jsem si tím stoprocentně jistá, že…věřím.

Místo toho jsem se rozhodla, že se dětí (bez udání důvodu) dobrovolně vzdávám…

The post 14/3 Co (se) sebou appeared first on Idiotka.

Nepřijdu si jako jejich kamarád, souputník, ale jen jako vrchní ¨"testovač". A vlastně už ani jako ten. Spíš jako stroj...bez špetky kreativní činnosti...

Jenže jednoho dne ten pohár přetekl... Sesypalo se mi to jako domeček z karet...k tomu bezmoc, zoufalství a pocit zmaru, že všechno, co momentálně dělám, je zbytečný, nebaví mě, nezvládám to, jsem vyčerpaná, dávám energii, ale nedostávám ji zpět.

Už to nějak nedávám... Možná je to věkem, a možná je to empatií a citlivostí, kterou mám, a která nikdy neodejde...

Zase si mě lidstvo (říkejme tomu třeba TO) prohlíží, jestli mám správně nasazený respirátor nebo dvojitou roušku, a jestli ne, tak jsem debil.

A zase někdo vymyslí úžasný převrat v podobě udávání módních trendů respirátorů... A ač slyšíte ze všech stran různá řešení, nemění se nic, a tak si zatím v obýváku jen připíjíte na zdraví a na lepší časy, protože co vám jinýho taky zbývá, že jo... A dál chodíte do práce, kde už téměř nevidíte ani záblesk světla, chce se vám brečet jen když tam jdete, cítíte se jako budižkničemu, jako poskok, který nevidí smysl v tom, co dělá, a víte, že až tahle doba přejde, budete nahrazeni jinou bezproblémovou a milovanou kolegyní, ale přesto víte, že musíte děkovat, protože vy jste jedni z těch, kdo tu práci ještě mají...

Ale přes všechny ty starosti kolem jsme se přestali ptát. Nějak se vytrácí empatie. Nejde se do důsledků, nedomýšlí se následky... Odsuzujeme, aniž bychom si dali práci s položením otázky.

TO mě někdy vážně sere. Ta neempatičnost.

Nevím, co se to stalo, že TO není schopný vidět jako člověk, že nedomyslí, že se nezajímá o druhý, o to kolik stojí energie ráno vstát a vůbec jít bez jakékoliv seberealizace a motivace pracovat na něčem, aby někdo jiný mohl... Kolik úsilí dá večer usnout, aby člověk zapomněl na to, co bude zase řešit, případně co nestihl a co a jak bude a kdo vám to omlátí o hlavu.

A tak jsem se jednoho krásnýho večera přejedla, druhej den mi bylo špatně, a tak jsem si pro svoji vlastní kontrolu a motivaci koupila chytrý hodinky, který jsem vždycky odmítala, troje brambůrky ve slevě, a pak jsem se cítila naplněná.

Prý jen malýmu množství z TO je umožněno dělat práci, která je opravdu baví. Ano, zvlášť dnes.

Ale já se rozhoduju a brzy k tomu dospěju zcela a úplně, dělat jen to, co mě baví. Protože moje duše, někde ta kreativní část jí samotné je někde ukrytá a pláče a touží po naplnění... Dere se nahoru, ale zatím pořád dělám, že ji neslyším a utlumuju ji, jak se dá. Jako když maminky uklidňují dítě v MHD, protože nechtějí rušit okolí...

Ale víte, jak to je...něco končí, ale něco novýho určitě začne!

Držme se!

The post 28/2 Doba útlumu a psychického vyčerpání appeared first on Idiotka.

Vždycky mám tolik témat, o kterých bych chtěla psát, a když dojde na věc, zjistím, že je pondělí a že už nevím jak a kde začít. Spousta myšlenek, nápadů a prožitků ve chvílích, které přejdou a pokud je rovnou nenapíšu, už se k nim zpětně těžko vracím. Taky to tak máte?!

Dnes lovím v paměti a přemýšlím o tom, na co jsem poslední dny intenzivně myslela. Kdo mě zná, ví, že mám velké zaujetí pro témata související s 2. světovou válkou. Ačkoliv je to téma nemilosrdné, kruté a smutné, často se k němu znovu a znovu vracím, ať už ve formě knížek, filmů nebo jiných dokumentů.

Když jsem viděla divadelní záznam představení 294 Statečných Divadla pod Palmovkou, ještě pár dnů potom jsem na to pořád myslela. Znovu se ve mně objevil velký zájem o toto téma s cílem obejít všechny ulice a domy, kde těchto 294 lidí žilo.

Mám-li na to čas, každý den si dělám procházky. Nedávno mě to táhlo směrem k domu obývanému kdysi rodinou Moravcových, která si sama vybrala a tak trochu předurčila svůj osud, jedna z 294... Už dříve jsem o nich měla načteno celkem dost, představovala jsem si je na základě vyprávění, fotografií, ale když jsem viděla divadlo, které jim na moment vdechlo život, najednou jsem měla pocit, že jsem ještě lépe dokázala vnímat pocity, situace a emoce plné vnitřních rozporů...

Tiše v hloučku nevědomých kolemjdoucích vzdávám hold a ptám se sama sebe:

Jak moc nebo naopak málo to dnes znamená?

V době, kde sídlí ČSOB a žije velká spousta osob? Jak to vnímají? Ví o tom vůbec? Všimnou si vysoko uložené pamětní desky, která jde špatně přečíst? Co cítí, pokud vědí, že žijí v bytě po někom, kde přišla o život celá rodina?

Hlavou se mi honí myšlenky jako například, na co se ptali a na co mysleli lidé, kteří viděli černé auto před domem? Jaký to byl pocit, že si teď můžou jít pro kohokoliv z nás? Co se mi honí hlavou, když je to moje poslední hodina, minuta a pak počítám jen vteřiny?

Velká spousta otázek a žádná odpověď.

Ale ten pocit vděčnosti je velký.

A proč že se k těmto tématům stále vracím? Čerpám z jejich odvahy a mám pocit, že se mi pak lépe daří rozpoznat, co je v životě opravdu důležité.

The post 31/1 294 Statečných appeared first on Idiotka.

Po roce by mělo přijít opět bilancování. Pro mnoho z nás to musí být tak těžké po tom, co nás tento rok potkalo.

Nicméně, skrze mnoho věcí ho vnímám pozitivně. Mnohá uvědomění, na která jsme neměli čas, objevování, léčení, hluboká propojení, zklidnění...

Je zvláštní, jak osud někdy zamíchá kartami... Jak jimi pořád míchá...

Ale já mám stále chuť křičet: míchej dál, ať ten život za něco stojí!

Častokrát jsem měla pocit, že bych měla mít výčitky, protože přece dělám něco, co se normálně nedělá. Ale život je o rozhodnutí. A já jsem se rozhodla nemít výčitky z toho, že žiju.

Možná si některými situacemi občas kompenzujeme něco, co bychom nikdy normálně neudělali. Možná si chceme něco dokázat. A možná jen chceme být a užívat si přítomný okamžik.

Protože dřív se pořád říkalo, že někam spěcháme a nemáme čas. Teď se situace pro mnohé změnila. A najednou vyvstává otázka, jestli ten spěch nebyl spíše jen útěk před námi samotnými, abychom nemuseli myslet na to, co nás trápí, jak to změnit a abychom nemuseli zabředávat zbytečně hluboko. Když ten čas je, najednou nevíme, co s ním.

I přes různá zavření jsem vděčná všem, také těm, kteří mi dali příležitost někde účinkovat. I přes omezení to byl rok, kde jsem se poprvé mihla celkem ve třech mini projektech. Možná je to málo, ale pro mě, toho času nepolíbenou a jen snící panenkou, to byl zvrat.

Pořád věřím a těším se.

A stejně tak přeji všem, udělejte si ho takový, jaký ho alespoň trochu chcete mít, ať je pro vás krásný, bohatý po všech stránkách, prožitý a naplněný.

Přeji nám všem, ať si vytvoříme náš vlastní svět, kde žijeme tak, jak si přejeme. Kde nikdo nesoudí, kde je nám dobře a jsme spolu rádi.

Krásný nový rok!

The post 28/12 Bilancujeme starý a vítáme nový rok 2021 appeared first on Idiotka.

Můj byt je krásný. Můj byt je nový. Můj byt je po nedávné rekonstrukci. Můj byt je útulný.

Můj byt není můj.

Ten pocit, když v zimě zjistíte, že vám topení nefunguje tak, jak má a že ,,to topení, paničko, máte přece úplně blbě zapojený"...respektive vůbec...

Po vícero nocí budících se zimou se to konečně stalo. Přijeli na opravu. Moje srdce se zatetelilo a po zprávě "máme hotovo" se mi ulevilo.

Těšící se z práce domů poprvé po téměř měsíci, jsem si odložila věci, když v tom jsem začala pokoj měřit pohledem. Věděla jsem, že něco bylo jinak...

Aha, dobře! Židle byla odsunutá a otočená jiným směrem. Dobře, dobře, fajn. Zasunu židli.

Aha, dobře! Stolek je na druhé straně obýváku než byl. Dobře, dobře, fajn. Vrátím stolek na svoje místo.

A pak...se to stalo...

...můj příchod do další místnosti lemovala podivná předtucha... Muselo se tady stát něco strašného... Knedlík mi uvízne v krku, rozšíří se mi zorničky, nahlédnu do rohu koupelny a tam...

...zvednutý prkýnko?!

Já se dívala na prkýnko, prkýnko se dívalo na mě. Měla jsem pocit, že se usmívá... Jak na mě vyzrál!

Možná to vypadá jako banalita... Možná proto, že mi záležitosti tohoto typu nikdy nevadily, a stále mi nevadí v případě, že se dají očekávat od lidí, se kterými žiji.

Ale asi dospívám či co...a učím se říkat ne...bráním si svoje soukromí...můj domov...kde jsem doma JÁ...budovat respekt...SEBE-VĚDOMÍ. A to ve všech směrech. Od zvednutýho prkýnka přes špatně zapojený topení po jedovatá slova s cílem ublížit.

Proto vám všem přeji plně vědomé, krásné, láskyplně prožité Vánoce tak, abyste byli šťastní, a silně prožívali každý okamžik, který s sebou Vánoce nesou...

Buďme spolu.

The post 20/12 Sebe-vědomí appeared first on Idiotka.

Před pár dny jsem byla vytočená, smutná a cítila jsem bezmoc a lítost mísící se se vztekem. A protože se z toho potřebuju vypsat, tady máte…

Se spoustou věcí se dokážu smířit. Patří mezi ně všelicos. Ať už to, že nenavštívím naprosto každou zemi ve světě. Že neobletím zeměkouli, natož Měsíc. Že se ze mě asi nestane hvězda typu Billie Eilish (kterou neskrývaně obdivuju a miluju za její cestu a za to, jak je svá, přes její vytahaný oblečený, hudbu a vyplazený jazyky). Na co si ale nezvyknu a nestane se pro mě normálním, je…

…neodpovědět na pozdrav v obchodě.

…chovat se k druhým lidem jako k mému úhlavnímu nepříteli.

…lhát a pomlouvat.

…urážet jen proto, že si v sobě nosím nenávist a ublížení.

…faleš.

…nespravedlnost.

A co mě dokáže zvednout ze židle je, když někdo pomlouvá a vymýšlí si (na lži je vlastně pomluva založená).

Zakládám si v životě na dvou pro mě důležitých věcech:

• Úsměv, smích a dobrá nálada.
• Pozitivní přístup k životu.

Tak proč, když se pak usmívám, mi řeknou, že jsem hloupoučká. Proč?

Protože možná nechci ubližovat. Protože si nemyslím, že je to smyslem, proč jsme na světě. Není to ani arogance, ego, sebestřednost a jiné upozorňování na sebe.

Ne, jsou zkrátka věci, se kterými se nesmířím.

Co mě mrzí nejvíc je, že mám někdy pocit, že přestáváme být lidmi. Že se k sobě přestáváme chovat slušně. Nevidíme, že on je člověk stejně jako já, a že jsme na světě proto, abychom si pomáhali, a ne naopak. Místo dobroty a pomoci se mnohdy ohlížíme a musíme dávat pozor na to, co řekneme, protože i dnes to může být zneužito proti nám. Stavíme si zbraně proti sami sobě a pak se divíme, kde se v člověku bere tolik zlosti a nenávisti.

Ale víte, co je asi největší lék? Uchovat si ten smích i přesto… Protože to je asi to, co druhý nejvíc sere. A možná to je důvod, jak je přimět si uvědomit, co ve svém životě změnit, aby je to srát přestalo…

A nebo taky ne…

Ale to je život. Ne boj, ale volba.

The post 22/11 To je život. Ne boj, ale volba appeared first on Idiotka.

The post 1/11 Vánoce, Vánoce přicházejí? appeared first on Idiotka.

Čas neúprosně zavřel svá vrátka před létem a pomalu se na nás chystá zima, moje oblíbené roční období.

Před rokem touto dobou pro mě bylo všechno nové. Pár dní nazpět jsem první rok oslavila v práci, v bytě, i uvnitř sebe samé. Stále ještě s hořícím vědomím, že můj přechod byl více než správný.

Jak se tak snažím čím dál víc přestat si klást jakékoliv meze a omezení, stane se občas, že se do něčeho přihlásím a ono to, nevím jak, vyjde. Například pozvání na casting, který jsem ani ve snu nečekala…

Je pondělí odpoledne, sedím v práci, v kanceláři kromě mě nikdo. Volá mi cizí číslo. Nerada je beru, ale od doby, co jsem v Praze, jsem se to naučila. Přece jen, jak se říká: člověk nikdy neví…

V telefonu se ozve mužský, příjemný hlas z nabídky na reklamu, kam jsem poslala svoje video. Nutno podotknout, že kolikrát něco vyšlu a v ten moment na to zapomenu a nechám to žít vlastním životem. Nedokážu vyjádřit, jak moc velkou radost jsem měla. Jen z toho pozvání. Jen z toho, že mě někdo chce vidět. Skákala jsem po kanceláři jako opička a po mém opětovném polidštění mi do očí vyhrkly slzy.

Kolik nás asi tak bude?

Co po mně budou chtít?

Tyto a spousta dalších otázek mě přivede k dohledání inzerátu, který jasně říká, že nás, co budeme pozváni, bude jen cca dvacet.

Dvacet…dvacet…dvacet…

V hlavě jsem si to přemítala pořád dokola.

Blížil se čtvrtek a velký den D. Kamerové zkoušky. Moje sebevědomá chůze, oblečení a líčení se rovnalo mé sebejistotě, která říkala: jo, jsi jedna z dvaceti. Připadala jsem si jako ženský ekvivalent Jamese Bonda, který si sundá sluneční brýle, a po jeho příchodu do místnosti všichni přítomní oněmí.

Nestalo se tak. Místo toho jsem přišla do místnosti plné lidí, čekající na vyplnění dotazníků a na obdržení pořadového čísla.

Moje číslo: 90.

Můj hollywoodský úsměv se rázem zmrazil a v tu ránu jsem se zmenšila asi o pět čísel.

Nechtíc se vzdát té prapůvodní myšlenky, ověřila jsem si ještě jemným hláskem, že je tu dnes asi hodně lidí? Na to stačilo jen přikývnout rameny, nic víc.

Poté focení, zepředu, z profilu, z druhého profilu, úsměv, bez zubů, se zuby, s cukajícími koutky, které mi z nervozity nešly ovládnout. Počkám si, až si slečna, která byla přede mnou, s našpulenou pusinkou dofotí a dokončí svoji senzaci. Nastává okamžik pro moje prezentační video. Dobře připravený úvod vystřídají nedokončené věty nad zkušenostmi. A následuje rozhovor, který se snažím vést co nejupřímněji umím. I když v ten moment odmítám přiznat, že ani nevím, jak se jmenuju.

I přesto! Bylo to skvělý, skvělý, skvělý! Pořád jdu za nějaké svoje pomyslné hranice, které jsou bezbřehé. To všechno mě oťukává a dělá silnější a silnější. Jak hrdá pak jsem, když to mám za sebou a jsem zase o zkušenost moudřejší.

Neztratit hlavu, být upřímná ve svém jednání a projevu. Uvnitř i navenek.

Překvapí mě něco příště? Jedině příjemně…

A tak znovu jako vždy, z celého srdce děkuju…

PS: A víte, co je na tom všem úplně nejlepší? Že mi bylo a je úplně jedno, jak jsem u toho vypadala a co si kdo o mně pomyslí. :-)

The post 11/10 Ženský ekvivalent Jamese Bonda aneb můj první casting appeared first on Idiotka.

Jsi maková! Tvarohová! Povidlová! A já radši kokosovou!

Zadívám se do očí a řeknu si: děkuji.

Když mě někdo urazí, je to o něm. Netoužím po tom, aby mě NĚKDO přijímal. Aby mě KAŽDÝ přijímal.

Právě s jednou kamarádkou jsme si nedávno říkaly, jak jsme šťastné, že právě spolu můžeme být samy sebou.

A to je ono! Být mezi těmi, kdo nás mají rádi přesně takové, jací jsme. Nemusíme se měnit, přetvařovat. Jako mezi lidmi, kteří nejsou schopni pochopit jiné jednání než to svoje. A v horších případech odsuzují, aniž by si vyslechli podrobnosti druhé strany, na které se občas stačí jen zeptat...

Nechtěla jsem tomu věřit, ale samotnou mě zarazilo, kolik takových lidí mezi námi je.

Proč je tak málo diskuze, vzájemné komunikace?

Na to odpověď nemám… Snad je to o snaze a vzájemné empatii… A možná taky úplně o něčem jiným… Nicměně!

Nestydím se za to a směle vytrubuju do světa, že hraju v seriálu!

Ok… Odložme ten červený koberec ještě na chvíli stranou, vypněte ty fotoaparáty, stáhněte světla, sjeďte z nebeských výšin trochu níž…

Jedná se o komparzní roli, ale pravidelně se objevující a (snad) viditelnou! Jsem tam, a  omylem jsem dostala své jméno, a já…já…já existuju!!!

Jen si povídej, můj vnitřní, občas pochybovačný, světe, co chceš. Jasně, nejsem herečka, protože jasně…nevystudovala jsem to, ale víš co? Prdím ti na to!

Pořád se tak snažím, už několik let si jdu za tím, co chci, a když přijde příležitost, odmítám ji kvůli životním jistotám pustit. Protože jistoty mě nenaplní… Jistoty mi dávají pocit vděčnosti. Ale doopravdy mě naplní až pocit, kdy si řeknu:

Tak jo, zkusila jsem všechno, co jsem mohla. A ten život jsem fakt prožila!

Jsem to já a o tom to celý je. Můj život. Můj příběh.

A tak se jen nechávám unášet tím, co je, co bude, a těším se…i přes občasné mráčky…stále…

Dívejte se!

#sestrickymodrykod

PS: Jestli tam budu vidět, poznáte mě? ;-)

The post 30/8 Jsi maková! Tvarohová! Povidlová! A já radši kokosovou! appeared first on Idiotka.