Přeskočit navigaci
pelleron

Nevšední všednosti

06. 08. 2016

Tak se dívej jinak


Výběr nových dioptrických brýlí je pro mě vždycky speciální událost. Dělám ji jen jednou za pár let, utratím při tom až nehezky moc peněz a nikdy si nejsem pořádně jistá, co vlastně kupuji. Když jste totiž slepí jako krtek a snažíte se vybrat nové obroučky, je to poněkud problematické. Ostře se vidím jen ze vzdálenosti přibližně pěti centrimetrů. Takže sice mám jasnou představu, jak vypadá detail brýlí s levým obočím a kořenem nosu, ale na to, jak bude vypadat celek, si musím čtyři až šest týdnů počkat.

Vždy když poprvé nasadím nové obroučky, všechno je divné, nepřirozené, špatné. Jinak sedí na nose, tlačí za ušima. A hlavně na ně fakt divně vidím. Mám pocit, že okraje zorného pole jsou více zaoblené, že jinak funguje perspektiva a že se vlní podlaha.

Než se nadechnu, abych sdělila, jak mi brýle hrozně nevyhovují, optometristka oznámí, že bude trvat tak týden, než si na nová skla zvyknu, strčí přede mě platební terminál a s úsměvem mě vyprovodí ke dveřím. Nezbývá mi tedy nic jiného, než se sedm dní učit koukat jinak. A vážně se snažím, protože kdyby ne, pěkně by se mi z toho zamotala hlava.

A světe div se!
Uplyne pár dní a koukání přes nové brýle mi přijde tak přirozené, jako bych je měla už od narození. Když vyzkouším stará skla, všechno se nějak podivně vlní a pálí mě z toho oči.

A tak když si teď užívám ostřejšího zraku, musím se ptát, jestli bych některé věci ve svém životě neviděla o poznání jasněji, kdybych se na ně taky musela naučit koukat jinak.
21. 07. 2016

Doma řádí digimoni!




Jeden můj známý pracuje jako policista. Být policistou je jedno z těch povolání, kdy jste svědky spousty lidských osudů, zážitků, rozmarů a neuróz. Podobně na tom jsou už jen kadeřnice, zdravotní sestry a barmani. Můj známý policista se naštěstí o břímě svého povolání rád dělí. A já se díky němu vždycky naučím něco nového o životě. Jak jinak bych věděla třeba o řádění digimonů v českých domácnostech?

Jednoho letního podvečera zavolala na policejní stanici vyděšená postarší žena. Roztřeseným hlasem strážcům zákona sdělila, že se bojí jít k sobě domů, protože tam někdo je. Ať prosím okamžitě přijedou.  Strážci zákona neváhali a jali se ženu v nesnázích zachránit. Čekala na ně před vstupem do bytu. Dveře trochu pootevřené, v ruce žmoulala tašku s nákupem, ve tváři vystrašený výraz.

Policisté opatrně vstoupili do předsíně. Sehranými gesty si naznačili, kdo má jít první. Vytáhli pistole, aby byli připraveni zareagovat na jakékoli nebezpečí, a vydali se do útrob bytu. Prošli kuchyni, obývák, ložnici. Pečlivě prohledali komoru a koupelnu a ujistili se, že dveře na balkón jsou zamčené. Po pachateli ani stopa. 

Když se strážníci zeptali na podrobnosti problému, dáma začala vyprávět, že se jí to stává pravidelně každou středu. Po obědě vždycky pečlivě vyluxuje a utře prach. Pak odejde na nákup a když se vrátí, proradní digimoni jí prach na poličky zase nasypou.
"Není proti tomu nějaká regulace Evropské unie nebo tak něco, pane policisto?"
"Nezkusila jste vysypat pytlík ve vysavači, madam?"

Osobně bych si s paní digimony vyměnila. Ti u mě doma nemají nic lepšího na práci, než při praní k bílému oblečení přimíchávat tmavé ponožky.
05. 07. 2016

Budu vypadat jako jednorožec?


Ke komoře u nás v bytě mám zvláštní vztah. Na jednu stranu ji mám ráda. Kam jinam bych dala rýži, olivy, pruduškové čaje, prkýnko na šunku, přepravku na kočku, kladívko, hřebíky, šrouby a šroubováky, karimatky, spacáky, stan, ešusy, sešity ze střední, krosnu, pět batohů, leštěnku na gauč, žehlicí prkno, kýbl, koště, mop, sušák na prádlo, igelitky z Albertu a kufr s noži, které jsem dostala do výbavy?

Na druhou stranu to místo tak trochu nenávidím. Navzdory všem snahám je tam neustálý chaos. Občas mám pocit, že tam vzniká samovolně. Jako v životě. Nehledě na to, jak moc se v něm snažím udělat pořádek, náskládat jednotlivé kusy do kovových polic a pozavírat do úhledných krabiček, vždycky se prostě najde něco, co nikam nepasuje. A působením neznámých sil buď vypadávají věci ven nebo zrovna není čas to všechno třídit a tak to prostě nechám válet na zemi, že se k tomu někdy později vrátím, abych se s tím vypořádala.

A pak se najednou stane, že přes harampádí na zemi nedosáhnu na poličky. A místo toho, abych to po sobě uklidila, začnu prázdnou basu od piva používat jako schůdky. Což funguje skvěle do té doby, než si začnu být příliš jistá sama sebou a stoupnu si moc na bok a basa se převrátí a zlomím prostředníček na levé noze. 

Nebo se takhle snažím vytáhnout karimatku a jsem tak našponovaná, že by ze mě měl radost nejeden učitel jógy, když tu mi z jedné poličky spadne na hlavu žehlička. Hezky špičkou doprostřed čela. To vás pak nutí zamyslet se nad dvěmi věcmi:
Je šance, že budete vypadat jako jednorožec?
A nestálo by za to někdy všechno z gruntu uklidit?
05. 07. 2016

Budu vypadat jako jednorožec?


Ke komoře u nás v bytě mám zvláštní vztah. Na jednu stranu ji mám ráda. Kam jinam bych dala rýži, olivy, pruduškové čaje, prkýnko na šunku, přepravku na kočku, kladívko, hřebíky, šrouby a šroubováky, karimatky, spacáky, stan, ešusy, sešity ze střední, krosnu, pět batohů, leštěnku na gauč, žehlicí prkno, kýbl, koště, mop, sušák na prádlo, igelitky z Albertu a kufr s noži, které jsem dostala do výbavy?

Na druhou stranu to místo tak trochu nenávidím. Navzdory všem snahám je tam neustálý chaos. Občas mám pocit, že tam vzniká samovolně. Jako v životě. Nehledě na to, jak moc se v něm snažím udělat pořádek, náskládat jednotlivé kusy do kovových polic a pozavírat do úhledných krabiček, vždycky se najde něco, co nikam nepasuje. Nebo zrovna není čas to všechno třídit a tak to prostě nechám válet na zemi, že se k tomu někdy později vrátím, abych se s tím vypořádala.

A pak se najednou stane, že přes harampádí na zemi nedosáhnu na poličky. A místo toho, abych to po sobě uklidila, začnu prázdnou basu od piva používat jako schůdky. Což funguje skvěle do té doby, než si začnu být příliš jistá sama sebou a stoupnu moc na bok a basa se převrátí a zlomím si prostředníček na levé noze. 

Nebo se takhle snažím vytáhnout karimatku a jsem tak našponovaná, že by ze mě měl radost nejeden učitel jógy, když tu mi z jedné poličky spadne na hlavu žehlička. Hezky špičkou doprostřed čela. To vás pak nutí zamyslet se nad dvěmi věcmi:
Je šance, že budete vypadat jako jednorožec?
A nestálo by za to někdy všechno z gruntu uklidit?
27. 06. 2016

Zapomeneme na sebe?


Jako malá jsem každé léto trávila na vesnici. Prvního července jsme do auta naskládali domečky pro panenky, puzzle, pastelky, notesy a nějaké to oblečení a na dva měsíce zmizeli na chalupu. Každé ráno jsem s mamkou a ségrou chodila snídat zmrzlinu do Jednoty na náměstí. Odpoledne řešila dilema, jakou lahev vzít k rybníku, abych s ní mohla polívat klouzačku, a později to, jestli mi ručník bude ladit k plavkám, protože po Honzovi od vedle jsem pokukovala už od loňských prázdnin. Do dneška si vzpomínám na to, jak jsme se jednou se ségrou o půlnoci vydaly na místní hřbitov, i na to, jak jsme podnikly výpravu do lesa, abychom poprvé vyzkoušely cigarety.

Pak je ale spousta věcí, které si nepamatuji ani trochu. Jak vlastně vypadaly kamarádky, se kterýma jsem prožila všechna dobrodružství? Jak jsme měly zařízený pokoj? Byla půda opravdu tak tajuplným místem nebo tam rodiče prostě jen uskladnili hromadu harampádí? A jak jsme vlastně všichni vypadali před patnácti lety? Jak nám zářily oči a které vrásky měly rodiče už tenkrát? Jak ráno svítilo sluníčko na terasu?

Nedávno jsem při třídění fotek náhodou narazila na pár starých záběrů z doby, kdy mi bylo asi deset let, a nestačila jsem se divit, jak vypadal náš králík a že jsem ho nosila na hlavě. Když si občas otevřu krabici se starými dopisy, ožívají mi v hlavě znovu teplá léta na zahradě u babičky, kdy jsem s třesoucím se srdcem čekala, jestli mi napíše SMSku a podle toho, jak dlouho mu to trvalo, usuzovala, jestli mě miluje.

Pamatovala bych si takové věci i bez pečlivě střežených krabic vzpomínek?

27. 06. 2016

Zapomeneme na sebe?


Jako malá jsem každé léto trávila na vesnici. Prvního července jsme do auta naskládali domečky pro panenky, puzzle, pastelky, notesy a nějaké to oblečení a na dva měsíce zmizeli na chalupu. Každé ráno jsem s mamkou a ségrou chodila snídat zmrzlinu do Jednoty na náměstí. Odpoledne řešila dilema, jakou lahev vzít k rybníku, abych s ní mohla polívat klouzačku, a později to, jestli mi ručník bude ladit k plavkám, protože po Honzovi od vedle jsem pokukovala už od loňských prázdnin. Do dneška si vzpomínám na to, jak jsme se jednou se ségrou o půlnoci vydaly na místní hřbitov, i na to, jak jsme podnikly výpravu do lesa, abychom poprvé vyzkoušely cigarety.

Pak je ale spousta věcí, které si nepamatuji ani trochu. Jak pihaté byly kamarádky, se kterýma jsem prožila všechna dobrodružství? Jak jsme měly zařízený pokoj? Byla půda opravdu tak tajuplným místem nebo tam rodiče prostě jen uskladnili hromadu harampádí? A jak jsme vlastně všichni vypadali před patnácti lety? Jak nám zářily oči a které vrásky měly rodiče už tenkrát? Jak ráno svítilo sluníčko na terasu?

Nedávno jsem při třídění fotek náhodou narazila na pár starých záběrů z doby, kdy mi bylo asi deset let, a nestačila jsem se divit, jak vypadal náš králík a že jsem ho nosila na hlavě. Když si občas otevřu krabici se starými dopisy, ožívají mi v hlavě znovu teplá léta na zahradě u babičky, kdy jsem s třesoucím se srdcem čekala, jestli mi napíše SMSku a podle toho, jak dlouho mu to trvalo, usuzovala, jestli mě miluje.

Pamatovala bych si takové věci i bez pečlivě střežených krabic vzpomínek?

02. 06. 2016

Krása všude kolem nás: Alpy 2016

Minulý týden jsem byla na dovolené v Alpách, kde jsme se šplhali do hor, chodili po zasněžených lesních cestách a jezdili na kole kolem horských jezer. Protože mě poslední dobou začalo zajímat vytváření videí, rozhodla jsem se, že kromě fotek tam i něco natočím.

Připadala jsem si jako v době, kdy jsem začínala fotit. Na svět kolem sebe jsem najednou koukala úplně jinýma očima. Sledovala jsem, jak se hýbou listy v poryvech větru, jak se tříští voda dopadající na kameny obrostlé mechem, jak pomaličku odkapávají kapky tajícího ledu. A znovu a znovu jsem si připomínala, jak je ten náš svět nádherný a jaké máme štěstí, že v něm můžeme žít.

Podívejte se na video, které na dovolené vzniklo. Je mi jasné, že není dokonalé, ale třeba se mi na vás pomocí něj podaří přenést alespoň trochu radosti a vděčnosti, kterou jsem v Alpách vnímala já.

¨
03. 05. 2016

Sledujete odrazy světel na stropě?


Je pozdě večer. Ležím v posteli a místo toho, abych se snažila usnout, pozoruji svojí kočku. Sedí na kraji postele, ani se nehne a upřeně sleduje, jak se na stropě míhají odrazy světel od aut.

V tichu, kdy už celý dům spí, počítač je vypnutý, mobil mám ve vedlejší místnosti a nehraje žádná hudba, vzpomínám na to, jak jsem jako malá na dovolené usínala v karavanu.  V pruhovaném tričku, které bylo o dvě čísla větší, a s divně zacuchanými vlasy, protože jsem si chtěla vyzkoušet, jak se dělají dredy, jsem také upřeně sledovala odrazy světel aut na stropě. Poslouchala jsem vzdálený zvuk motorů a představovala si, za jakými bláznivými dobrodružstvími musí takhle pozdě v noci uhánět. 

Bylo krásné vydávat se na imaginární výpravy do exotických krajů a přitom se pomalu nořit do snů.
A tak jsem se včera večer vykašlala na spánek. Ležela jsem a místo toho, abych sledovala záři z displejů, pozorovala jsem, jak se na stropě prohání prohání odrazy světel aut. Tentokrát už s rozčesanými vlasy jsem si představovala, za jakými dobrodružstvími se vypravili, a slíbila si, že to musím dělat častěji.
02. 05. 2016

7 důvodu, proč je dobré mít na dovolené alergii na sluníčko

  1. Neopalíte se, takže vám po návratu domů nikdo nebude závidět.
  2. Je to záminka ke konverzaci, protože na pláži vás budou s podivem zastavovat snědí muži a ptát se, jakto že jste tak bledá.
  3. Budete schopni podávat přesné informace o tom, jaký je kde v danou hodinu stín.
  4. Důvěrně se seznámíte s místním lékárníkem.
  5. Pochopíte, že vzhled není všechno. Nebo se tím alespoň utěšujete, když víc než lidskou bytost připomínate dalmatina.
  6. Zjistíte, že i ve vedrech je možné přežít v dlouhých kalhotách a košilích. Takže aspoň nějak budete připomínat domorodce.
  7. Budete mít o čem psát na blog.
07. 04. 2016

Co jsem se naučila v Alpách



  1. Rakouští silničáři mají tajný prostředek, díky kterému udržují většinu silnic suchých navzdory jakémukoli množství sněhu nebo deště.
  2. A podobný přípravek používají pravděpodobně i na své domy, které jsou vždy naprosto dokonale opravené.
  3. Řízek s rýži je regulérní pokrm! (A brambůrky s příchutí leča bohužel také.)
  4. Když vám opálený, šedesátiletý Rakušan bude doporučovat nádhernou dvohodinovou procházku, připravte se na celodenní výšlap s takovým převýšením, za jaké by se nemusel stydět ani Mount Everest.
  5. Krávy nežerou pampelišky a většina plotů kolem jejich pastvin je pod proudem. Neptejte se, kolikrát za sebou jsem se to naučila.
  6. Nemusíte mít strach, že byste v dubnu mokli. Tou dobou ještě normálně sněží.
03. 02. 2016

Výlet do Českého Švýcarska podruhé



Ráno mě budí kapky deště bubnujícího o střechu. Líně se převaluji z jednoho boku na druhý a přemýšlím, jestli by v takovém počasí nebylo lepší strávit celý den v křesle před krbem s horkým čajem a zachumlaná do deky.

Chvilku se tou myšlenkou nechávám unášet, ale pak se odhodlám a vylezu z postele. Už když jsme sem včera přijeli, měla jsem pocit, jako bych vstoupila do časové bubliny. Chata, ve které přespáváme, totiž vypadá, jako by ji někdo před dvaceti lety neprodyšně uzavřel, a my byli jejími prvními návštěvníky po dlouhé době.

Na každém kroku dýchá nostalgie, protože zastarálá lednička ve mně vyvolává vzpomínky na to, jak jsem byla malá a v ledničce doma nedosáhla na vyšší poličky. Z přesně takových hrníčků jsem srkala horký čaj během podzimních prázdnin u babičky. A v povlečení s kytičkami jsem měla zabořený nos, když mi mamka četla pohádky před spaním.

Balím si do batohu jablka a tatranky a vzpomínám na to, jak nám rodiče na školní výlety připravovali řízky s chlebem. Dřív jsem se za to styděla, ale teď by se docela hodily.

Program na sobotu je jasný: fotka pod Pravčickou bránou, oběd na Mezní louce, ulovit někde pohledy a na pramicích zase zpátky k autu.

Ač jsem v nádherné přírodě, první úsek cesty jsem docela podrážděná. Pravda, zvolila jsem hodně známou cestu přes park, ale že půjdeme sedm kilometrů v nepřetržitém zástupu německy, rusky, francouzsky a anglicky hovořících turistů, jsem opravdu nečekala. Chtěla jsem slyšet zpěv ptáků a šum listů, ne pokřikování, kde ještě se musí někdo vyfotit.

Za Mezní loukou už je naštěstí klidněji. Všichni turisté jsou naskládaní v pohodlných autobusech s klimatizací, srkají rospustnou kávu z automatu a spokojeně si odškrtávají další místo, které navštívili. A já se můžu ponořit do obdivování krajiny kolem.

Na neděli máme naplánovanou už jen krátkou odpočinkovou trasu, abychom stihli dojet včas zpátky do Prahy. Průvodce říká, že je to příjemná vycházka vhodná pro rodiny s dětmi. Dvě hodiny stoupáme do strmého kopce, přelézáme spadané klády a šplháme na obrovské balvany. Chvílemi mám pocit, že se mi vzbouří posádka. Ale naštěstí jsou to dobrodruzi, takže se vyškrábeme i na několik rozhleden.

Výlet zakončujeme pořádným obědem. Mastnýma rukama rychle dopisuji pohledy, abych je odsud stihla poslat, a vracíme se domů. O pár puchýřů a spoustu příjemných zážitků bohatší.


07. 01. 2016

Co jsem se naučila v Thajsku


  1. Ví, jak udělat neodolatelné nabídky. Proč si kupovat jednu dopisní známku za 10 bahtů, když můžete mít dvě za třicet?
  2. Pokud během dovolené sníte víc prášků než doma za celý rok, možná nejte úplně stavění pro tropy.
  3. To, že existují mastičky, po nichž mizí opálení, neznámená, že vám to jako dalmatinovi bude slušet.
  4. Je možné žít jen na tropickém ovoci.
  5. Jaká je ideální oprava, když vám nefunguje termostat u klimatizace a v pokoji je pořád zima? Vypnout klimatizaci!
  6. Když červené víno stojí třikrát víc než v Čechách, dostanete skvělou příležitost, jak detoxikovat svůj organismus.
  7. Kdo má větší auto, má většinou přednost. Kdo má skútr a odvahu, má přednost vždycky.
04. 12. 2015

Co jsem se naučila při zařizování nového ateliéru

Když se sejdu v jedné místnosti s kladivem a šroubovákem, vždycky je to velice poučná záležitost. Při zařizování tohoto ateliéru jsem se naučila například tyto věci:
  1. Když chcete sestavovat nábytek, je dobré vzít si  s sebou alespoň nějaké nářadí. Nebudete pak muset hřebíky zatloukat držáky pozadí.
  2. Existuje zhruba milion typů garnýží. Garantuji, že v každém novém prostoru bude takový typ, na nějž jste ještě nekupovali jezdce.
  3. I přesto, že budete krok za krokem následovat návod, je možné postavit skříň zrcadlově obráceně.
  4. Když postavíte skříň zrcadlově obráceně, nemusí se vám do ní vejít poličky a je šance, že ji budete muset úplně celou rozebrat. (Ano, i vytahat hřebíky, které jste tak poctivě zatloukli držákem pozadí.)
  5. Pokud si vše chcete udělat sami, záhy zjistíte, že aku šroubovák má o něco komplikovanější ovládání než: “Drahý, mohl bys to prosím zašroubovat?”
Jaké jsou vaše zkušenosti se sestavováním nábytku?

03. 11. 2015

Tři mrknutí a jeden a půl nádechu


Bylo 12:37 a přesně po dobu dvou vteřin na sebe hleděl pár mědově hnědých a blankytně modrých očí. Byl to pohled, který si nevšímal plnosti rtů a ostrosti rysů obličeje, ale zkoumal, kolik vrásek od smíchu má ten druhý kolem očí.

Nepromluvili spolu jediné slovo. Jen spolu sdíleli tři společná mrknutí a jeden a půl nádechu. Ale přesto cítila, že když jeho řasy rozvířily vzduch, šeptal jí tajemství, která nikomu jinému neprozradí. A spolu s tím, jak se jí rozšířily zorničky, odhalila mu, jakou samotu cítila celý život.

Tři mrknutí a jeden a půl nádechu. Po takovou dobu si majitelka medově hnědých očí připadala celá. A od té doby věděla, že život někdy může dávat smysl.
05. 10. 2015

Co jsem se naučila v Českém Švýcarsku

  1. Opravdu není vhodné brát si nevyšlápnuté boty.
  2. Už jsem se to sice jednou načila v Polsku, ale zásoby alkoholu na celý víkend zákonitě celý víkend nevydrží.
  3. Pokud by něco mělo mít označení turistická dálnice, měla by to být rozhodně trasa mezi Pravčickou bránou a Mezní loukou. Nepřetržitý zástup německy, anglicky, francouzsky, rusky a občas i česky švitořících turistů mi připomínal spíš Karlovo náměstí než národní park.
  4. Jít uprostřed noci hledat seník, který stál na louce za chalupou před patnácti lety, by mohla být docela příjemná procházka. Před patnácti lety. Ne v době, kdy je louka rozdělena na soukromé zahrady.
  5. Řidičský paradox: Řidiči jsou největší alkoholici a abstinenti většinou nemají řidičák. Značně to komplikuje rána, kdy někam potřebujete jet autem.
  6. Když máte neodbytnou touhu výše zmiňovaný seník najít, může se stát, že budete nuceni přeskakovat rybníky, přelézat ploty a za hlasitého vrzání nasazovat sousedovu branku, kterou jste omylem vysadily z pantů. (Samozřejmě čistě teoreticky!)
  7. Není od věci si zkontrolovat, jestli odpočinková nedělní trasa vhodná pro rodiny s dětmi, není určená pro rodiny kamzíků. Nevím, jak jinak si vysvětlit několika kilometrové příkré stoupání po úzkých, nerovných cestičkách.
Byly jste v Českém Švýcarsku? Líbilo se vám tam?
 

    30. 09. 2015

    Co jsem se naučila v září

    • Někteří lidé jsou plni překvapení: "Ona se prý zamilovala!" "Do svého přítele?"
    • Neptejte se jak, ale při holení podpaží je možné pořezat se na stehně.
    • Je horší říct silnější ženě, že je těhotná, i když není, nebo nepoznat, že je v osmém měsíci?
    • Různí lidé mají různé priority: "No, já chodím do práce jen na odpolední. Dopoledne se rozbalují balíky a to mi ničí nehty."
    • Vadí-li vám, že vám po cestě před chalupou neustále jezdí lyžaři, vyřešte to jako jeden známý a každé ráno to tam pravidelně kropte. Ono je to naučí.
    • Začnete-li před spaním vážně uvažovat o tom, že se nebudete odličovat, abyste ráno ušetřily trochu času, je to jasné znamení toho, že potřebujete dovolenou.
    • Nezapomínejte, že různí lidé mají různé hodnoty. V tramvaji: "Pane, pojďte si sednout." "Nene, já si sednu až v hospodě. Tam se sedí líp."
    17. 09. 2015

    7 důvodů, proč začít jezdit na kole


    Po roce, kdy jsem měla svoje krásné holandské kolo vystavené v ložnici, kde sloužilo na střídačku jako sušák na osušky a lapač prachu, jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas konečně ho provětrat v pražských ulicích. Toto odhodlání bylo doprovázeno řadou svízelných situací. Mimo jiné tím, že se díky oněm úžasným holandským řidítkům nevešlo do výtahu ani do sklepa. A tahat ho pokaždé vyjížďce do čtvrtého patra jsem shledala poněkud únavným. 

    Neptejte se proč, ale na chodbě ve sklepě máme uskladněné zrezivělé dopravní značky. Při jedné z mých světlejších chvilek mně napadlo, že bych kolo mohla zamykat u nich. Sice jsem pak pokaždé zamazaná od rezi, jako bych právě oškrábala okapy celému městu, ale za možnost prohánět se v ulicích na dvou kolech to rozhodně stojí.

    Proč je tedy dobré začít jezdit na kole?

    1. Budete mít spoustu příležitostí poznat vaše město. Obzvlášť ve chvílích, kdy jedete někam, kde to neznáte, a zasekne se vám navigace.
    2. Získáte spoustu záminek k nákupu nového oblečení. Na fotkách sice sukně vypadají jako úžasný cyklistický úbor, ale realita toho odhaluje víc, než by bylo vhodné.
    3. Opálíte se. Hlavně vyjížďky kolem poledne mají tendenci se nečekaně protahovat (viz bod 1).
    4. Budete si mnohem víc všímat chodců okolo sebe. Jeden by nevěřil, kolik se jich hemží na chodnících, když tudy potřebujete projet.
    5. Perfektně se seznámíte s převýšením terénu. Šlapání do kopce se vám natolik vryje do paměti, že po pár dnech budete schopní do map dokreslovat vrstevnice.
    6. Pravidelným mlácením se o šlapačku do lýtka si dramaticky zvýšíte odolnost proti bolesti.
    7. Zlepšíte své chování v krizových situacích. Chvíle, kdy nasazujete spadnutý řetěz v noci u čtyř proudé silnice,  nebo chytáte botasky, které neustále vyskakují s košíku na řidítkách na silnici, vám ani jinou možnost nedají.
    Co vy a kolo? Jezdíte? Nebo naopak cyklisty nesnášíte?
      13. 08. 2015

      Co jsem se naučila v červenci


      1. Když se vaše nejoblíbenější kavárna jmenuje Bar, ještě to nutně neznamená, že jste alkoholik.
      2. Jak být rasově nekorektní ve dvou větách: Servírka: "Máte rezervaci?" Kamarádka: "Copak jsme nějaký indiáni?" 
      3. Když vám všichni okolo tvrdí, že ta plastová lžíce se nad ohněm roztaví, vyplatí se je poslouchat. Fazole s PVC nejsou gastronomický zážitek, který bych chtěla ještě někdy opakovat.
      4. Kamarádka: "To já ten svůj kávovník ani nezalévám a pořád žije." Její přítel: "Doufám, že víš, že je UMĚLÝ?"
      5. Konec dohadů s partnerem, jestli nechává na záchodě zvednuté prkýnko. Kupte takové, které se bude samo sklápět. (To, že se sklápí opravdu pořád, už není vaše starost.)
      6. V Tescu mají poněkud zvrácený smysl pro humor, když ve čtyřiceti stupňových vedrech prodávají pistole na vrhání sněhových koulí.
      28. 07. 2015

      8 nejmilejších zvuků

      Svět je plný tónů a nečekaných písní. Už jsem psala, jak miluji zvuk letního větru za soumraku. Ale v životě nám hraje mnohem víc melodií. Posloucháte?

      1. Šepot osamělého auta projíždějícího ztichlou nocí. Za jakým dobrodružstvím prchá v tak pozdní hodinu?
      2. Sotva slyšitelná hudba, kterou si pouští sousedka, když si chci odpoledne zdřímnout. Které tóny jsou skutečné a které už přichází ze snů?
      3. Klokotání při nalévání vína z právě otevřené lahve. Jaká pravda je skryta na jejím dně?
      4. Šustění peřin při probuzení. Jste dostatečně vděční za každou minutu, kdy můžete být naživu?
      5. Bubnování kapek deště na okno po několika dnech veder. Máte někoho, s kým milujete pozorovat obrazce, které kapky vytváří na skle?
      6. Zacinkání zvonku, když čekám milou návštěvu. Jaká tajemství spolu budeme sdílet tentokrát?
      7. Praskání ohně, když pozoruji nekonečno hvězd nad hlavou. Co před námi skrývají?
      8. Mlasknutí při zaklapnutí knížky po dočtení. Změnily mě její řádky?
      Jaké jsou vaše nejoblíbenější zvuky? Mlaskání bot v mokré trávě nebo něco úplně jiného?
        13. 07. 2015

        Co jsem se naučila v červnu


        1. Když usnete s desinfekčním mýdlem natřeným na kůži, trochu ji to poleptá. A mít puchýře na uších není nic moc.
        2. Výhoda bokových silonek je v tom... Ne, fakt mě nic nenapadá.
        3. Někteří lidé mají prostě na všechno odpověď. Já: "Co ty víš, co pro tebe vesmír chystá." Kamarádka: "Vím. Meteorit."
        4. Utíkání před problémy není dostačující forma kardio cvičení. 
        5. Různí lidé mají různý přístup k humoru. Kamarád: "Moc rád tě rozesmívám. Ale ne vždy se mi to povede mým důvtipem, tak ze sebe musím dělat debila."
        6. Křesťanská terminologie dává některým lidem zabrat. Jak jinak by mohli říct, že při obřadech tam běhá pikolík s kadidlem?
        7. Mít vytržený kabel u sluchátek může mít i svoje výhody. Nestane se například, že by vám někdo vykradl kabelku, protože při sebemenším pohybu kabelů to levé přestane hrát. 
        8. A hlavně - kolik piv se vejde do lednice, tolik jich tam je.